Tak dobří, že vás nepřehlédnou

Jedním z nejrozšířenějších přesvědčení v západní společnosti je, že ideální práci najdete, když půjdete za svými sny nebo vášní. To v ideálním případě dává smysl, protože když se člověk zbaví všech představ a předsudků, které mu vštípila společnost a jde za tím, po čem skutečně touží, už nikdy vlastně nemusí pracovat, protože ho to, co dělá, bude natolik naplňovat, že zmizí veškeré negativní konotace se zaměstnáním spojené.

Jenže v ideálním případě nežijeme, a tak řešíme spíše jiné věci: plat, pracovní prostředí, kolektiv, délku směn, a podobně. A když už dojde na otázku, jestli je to, co děláme, opravdu naše vášeň, ani to není kdovíjak jednoduché. Ti z nás, kteří buď neví, jakou vášeň mají nebo jich mají naopak až moc anebo sice ví, co je jejich vášní, ale zároveň si uvědomují, že je to v natolik konkurenčním oboru, že se tím nemusí uživit, už mají této rady nejspíš po krk.

Literární hitparáda 2020 a čtecí předsevzetí

Minulý rok přál čtení snad jako žádný jiný. Každý z nás měl jiné strategie, jak se vyrovnat s tím, co rok 2020 přinesl, ať už četl nebo ne. Ale slovy jednoho psychologa/psychiatra v článku ke zvládání pandemie, který se mi bohužel nedaří teď najít: “Čím náročnější situace, tím “jednodušší” způsoby jejího zvládání.” I když jste patřili mezi šťastlivce, kteří o svou práci či nedejbože blízké nepřišli a vaším jediným problémem bylo, jak oddělit práci od soukromého života na home office, neznamená to, že byste měli menší “nárok” na depku, úzkost či jejich kamarády než ti, kteří takové štěstí neměli. A že by rok u telky nebo u Netflixu byl nutně promrhaným rokem.

Já se minulý rok opět uchýlila hlavně k young adult fantasy (no dobře, nebudu kecat: ráda čtu YA fantasy i tak), a docela dobře to odráží mé potřeby v karanténě: spadaly do hájemství nadějných (i když fiktivních) mladých lidí, šťastných konců, touhy objevit nové zajímavé světy, kam se dá uniknout, a hlavně nenáročného odpočinku. Ačkoliv ovšem YA fantasy posloužilo svému účelu, ne všechny (čti skoro žádné) knihy z tohoto žánry zvládly vyšplhat do mých top několika, které si z minulého roku budu pamatovat a chtěla bych se k nim vracet.

Photo by Sincerely Media on Unsplash

Proč je důležité míti “mám-v-pi**” fond

DKNY Petite Faux Leather Pencil Skirt. Zdroj: Macy’s, macys.com

Omluvte mou francouzštinu v titulku (a tento anglicismus, ale žádný český ekvivalent mě k němu nenapadl), nicméně jsou věci, které bez jistého výraziva ztrácí na významu… A které i když tématicky nespadají do původního záměru tohohle blogu, je potřeba o nich mluvit.

Finanční rezerva je něco, co se opakuje do zblbnutí dokola vždy, když přijde řeč na osobní finance. A díky Covidu a nadcházející (nejspíš) ekonomické krizi je to něco, o čem si asi řada z nás uvědomila, že se vážně hodí.

Před časem jsem narazila na článek, který v době svého vydání způsobil minimálně v USA velké haló. Vysvětluje výhody finanční rezervy jako nic jiného – protože ty jinak abstraktní “horší časy” v něm nabývají velmi konkrétních, nepříjemných podob. Je to psané primárně pro americké publikum – proto to celé stojí na pro některé z nás nepochopitelném životě na dluh. Nicméně dotýká se témat, která jsou společná všem národům bez ohledu na to, jestli jsou zvyklé používat kreditku nebo ne: touhy vypadat, že žijeme lepší život, než reálně žijeme; touhy držet krok s ostatními ve skupině; posouvání vlastních hranic s jinými lidmi, dokud není pozdě; a tak dále.

Na světě existuje hodně nespravedlností, a rozložení peněz je jedna z nich. Ale pokud patříte mezi ty šťastlivce, kteří nemusí počítat každou korunu, pak je článek o Fuck-Off Fundu pro vás. A vlastně pro všechny, i ty, kteří se zrovna teď nemají tak dobře, ale chtěli by. Peníze jsou ztělesněná možnost, některé možné budoucnosti. A když se celý váš dosavadní svět sesype, je lepší díky dobrému hospodaření s penězi mít v pi**, než zůstat v těch ruinách uvězněný.

Ale více už v článku:

Paulette Perhach: The Story of a Fuck-Off Fund

Temple Drake: NVK

Temple Drake: NVK. Zdroj: amazon.com

Píše se rok 2012. V Šanghaji v potemnělém klubu, kde blikající světla malují lidem na obličeje grimasy, se setkávají Zhang Guo Xing, výkonný ředitel jedné firmy, a finská dívka jménem Naemi. Přeskočí mezi nimi jiskra, která by mohla zapálit celý věžák a milostná aféra na sebe nenechá dlouho čekat. Vidím, že někdo vzadu začíná zívat, ale radím vám s tím ještě chvíli počkat. Podobně jako hlavní hrdinové totiž při čtení NVK dost možná zjistíte, že věci nejsou takové, jaké se zdají být. A důvody, proč si je každý z hrdinů nechává pro sebe, vás přinutí číst dál.

Život za časů korony

Takže… Jak se všichni máte?

Taky vám to připadalo jako sen? Jako období – neobdobí, kdy jako by se zastavil čas a život tak, jak jsme ho žili, se zakonzervoval – jako by ho někdo dal na stand-by? Taky jste byli nejdřív překvapení, jaké změny se v přírodě mezi tím stihly udát, jako bychom z té polozimy skočili rovnou do léta? Taky vás zaskočilo to množství lidí, kteří se stejně jako vy vrátili do měst potom, co se prázdnými ulicemi málem proháněla klubíčka suchých rostlin jako na Divokém Západě?

Le rêve d’hiver

Poslední pohled na Paříž. Foto: Zia Gouel

Paříž.

Jedno slovo – a tolik významů.

Nevím, kdy se ze mě stal takový ten trapný turista, který si odškrtává položky ze seznamu pokaždé, když někam přijede a pak fotí hlavně ta nejznámější místa, co ukazuje znuděným příbuzným nebo na Instagramu, kde je podobných fotek miliarda (a skoro všechny jsou lepší). Ale když jsem před dvěma týdny v Paříži zdolávala jeden bod za druhým, na konci dne jsem se celá vyčerpaná přistihla, jak se nutím, abych vyrazila ještě někam, jinak to všechno nestihnu a ten čas po práci nevyužiju naplno. Pak jsem se sama na sebe naštvala. Od kdy je cestování závod?

Atlanta aneb Město v lese

Cestovat díky práci je jedna z nejlepších věcí, které se mi kdy staly, a pořád se občas musím štípnout, abych věřila tomu, že jsem na všech těch zvláštních a exotických místech na fotkách doopravdy byla. Jedním z takových míst jsou Spojené státy, které díky vysokým cenám všeho byly dlouho můj nedostupný sen. Ačkoliv mě práce zavála už minulý rok v prosinci do Nevady, byla to teprve teď Atlanta, hlavní město státu Georgia, kde jsem mohla trochu více přičichnout k tomu, co může Amerika nabízet.

Centennial Olympic Park

Přezdívá se jí všemožně – ATL (díky zkratce letiště), Hotlanta, Black Mecca, King Peach (?) nebo City in the Woods, tedy Město v lese. Dokud jsem nestála uprostřed Downtown, centra města, obklopená výškovými budovami, kolem mě neproudila auta a nezapřádali se mnou řeč přátelští místní, neměla jsem o žádné z těchto přezdívek ani šajna. V Americe je mnoho jiných měst se zvučnějšími jmény, mezi nimi třeba San Francisco, kde jsme v prosinci se šéfovou přestupovaly na cestě do Nevady a jen skutečnost, že jsme na přestup měly pouhou (stresující) hodinu nás uchránila od toho, abychom propadly lítosti, že tam nemáme více času. Díky tomu jsem od Atlanty tolik neočekávala, ale o to milejší bylo zjistit, že je to město mnoha tváří, jež se v nespočtu jeho přezdívek promítají.

Dva tisíce devatenáct, na cestě

Jeden ze způsobů, jak shrnout uplynulý rok, je tento:

(Kliknutím na hranatou ikonku v šedé liště vedle názvu mapy rozvinete legendu)

Cestování totiž v minulých 365 dnech neplánovaně zaujalo v mém životě takové místo, že málem neuplynul měsíc, abych si nebalila kufry a odlétala – ať už na sever, jih, východ nebo západ. Můžu teď s klidným srdcem potvrdit, že metoda roličkování vážně šetří prostor, a že batohy Cabin Zero si svou pověst zaslouží. 🙂

To samozřejmě v roce 2019 nebylo všechno. Stala se spousta věcí, jak v práci, tak v legraci, a i když to tak nejdřív nevypadalo, nakonec všechno tohle bylo pozitivní.