Georgia

id_078_web
Georgia O’Keeffe: Oriental Poppies, 1927. The Collection of Frederick R. Weisman Art Museum at the University of Minnesota, Minneapolis. © Georgia O’Keeffe Museum / DACS, London. Zdroj: tate.org.uk

Je několik umělců, kteří se svými díly dotýkají samého dna mé duše. Z části jsou to zároveň takoví, kteří málokdy na výstavách překročí hranice svého kontinentu – a vidět jejich díla naživo je pro mě tudíž podobný zážitek, jako pro věřícího mše svatá.

Georgia O’Keeffe je jedna z takových umělkyň. Continue reading “Georgia”

Neváhej a ber! – Laureáti Chalupeckého ceny v Brně

pp_nevahejaber_instalace_foto_bratru_velnerova_001
Vstup do výstavy. Foto: archiv Moravské galerie v Brně.

Moravská galerie vystavuje do 19. března souhrn děl laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která pochází z Magnus Art, umělecké sbírky J&T banky. Ta se zaměřuje na progresivní české umění a podmínkou zařazení do sbírky je, aby díla pocházela ze stejného období jako ta vítězná. Pokud mě paměť nešálí, s několika z nich se můžete setkat přímo na výstavě.

Výstava je rozvržená chronologicky – časová osa začíná rokem 1990, kdy cenu obdržel Vladimír Kokolia a končí rokem 2015 s dílem Barbory Kleinhamplové. Právě jednoduché členění je důvodem, proč bych ji doporučila zejména všem, kterým současné české umění nic neříká. Není se tam jak ztratit ani nemusíte uvažovat nad nějakým sofistikovaným zastřešujícím konceptem. Prostě vstoupíte do dveří a začnete ochutnávat, co nejlepšího se podle různých odborných porot urodilo v této zemi za posledních pětadvacet let. Můžete počítat jak s tradiční malbou a kresbou, tak instalacemi, performance nebo videem – záběr Ceny je úmyslně co nejširší.

Samozřejmě, že o tom, jak dobře Cena reprezentuje místní uměleckou scénu, bychom mohli debatovat do aleluja. Mně se však výstava zdá jako dobrý rozcestník pro její počáteční objevování a mapování, odkud se pak každý může vydat, kam bude chtít. Jako laik oceňuji její přístupnost, umocněnou ještě výkladem průvodkyně na komentované prohlídce, která nám krom děl samotných přiblížila i jejich autory a to, čím se zabývají ve své tvorbě obecně. Na stránkách MG se mi nedaří najít, jestli chystají další komentovanou prohlídku, ale pokud náhodou ano, zvažte – mimo jiné je to pohodlný způsob, jak modernímu umění lépe porozumět.

Last-minute výstava: V novém světě

 

ns_720
Oficiální grafika k výstavě na gvuo.cz

Hanba mi, že o tom píšu tak pozdě, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy – do 8. ledna máte šanci zhlédnout v Galerii výtvarného umění v Ostravě úžasnou výstavu. Opět za ní stojí silný kurátorský tým v čele s Karlem Srpem, s nímž jste se mohli setkat už dříve v rámci Svárů zření, Černých sluncí, Jana Zrzavého či Bohumila Kubišty – a právě momentálně probíhající výstava s názvem V novém světě je završením mnohaletého galerijního projektu, zaměřeného na české moderní umění, který započal Sváry zření.

Cílem bylo tentokrát vytvořit první výstavu, která by co nejkomplexněji reprezentovala české umění mezi lety 1917 – 1927. Jde o zásadní období nejen díky historickým milníkům – skončení první světové války, vznik mnoha samostatných států včetně Československa – ale také proto, že se během něj prudce rozvíjela místní umělecká scéna, která přivítala vznik uskupení jako Devětsil, Sociální skupinu nebo Tvrdošíjné.

Výstava pokrývá téměř všechny oblasti tvorby – od tradiční olejomalby přes různé grafické techniky a sochy až po fotku, typografii a koláž; zároveň se snaží o nastínění převládajících témat, která se odrážejí v tvorbě osobností našeho moderního umění, včetně těch ne tolik známých. Část věnovaná Ostravě překvapivě se zbytkem ladí víc, než by se dalo čekat. Celkově se podařilo navzdory různorodosti exponátů zachovat integritu výstavy jako celku.

Vzhledem k bohatosti, kterou české umění během zmíněného desetiletí nabízelo, a omezeným výstavním prostorům GVUO byl V novém světě ambiciózní projekt. Co ovšem jako laický návštěvník můžu soudit, tak velmi zdařilý. Tak rychle, než skončí!

—> Chci na výstavu V novém světě / Podmínky modernity 1917 – 1927

Warholův záhonek

Se spolubydlící jsme si včera na cestě ze Špilberku uvědomily, že jsme obě byly naposledy v galerii v říjnu v expresionistické Vídni. Poté se ona ponořila do hlubokých vod bakalářky a já… měla obrazů na nějakou dobu plné zuby.

Nicméně teď jsem zase zpátky. Warhol mě příjemně osvěžil, výstava to byla totiž poměrně krátká a nevyčerpávající. Každá výstavní místnost byla jinak zařízená – ať už šlo o tapetu z jeho kreseb, syté barvy nebo stříbrnou fólii, připomínající mistrovu Factory – takže vždycky zaujala pozornost a působila úplně jinou atmosférou. Mohly jsme si prohlédnout prakticky všechno – od Warholových ilustrací přes jeho plakáty a desky až po nádobí a knihy o něm – jenomže to byl zároveň kámen úrazu celé výstavy, která nedržela pohromadě jako celek.

Continue reading “Warholův záhonek”

Hledání Chandigarhu

Kéž bychom věděli, co to ten Chandigarh vlastně je.

Čandígarh. Foto: Milan Pitlach. Zdroj: designmagazin.cz

Galerie architektury v Brně prodloužila do 27. února výstavu fotek z indického města Chandigarh (počeštěně Čandígarh), na jehož plánování se podílel francouzský guru architektury Le Corbusier. Čandígarh leží na rozhraní dvou spolkových států Harijána a Pandžáb, jimž slouží jako hlavní město, a podobně jako Brasília Oscara Niemeyera vyrostla na zelené louce. Rovněž jako Brasília nese výrazné rysy svého architekta. (Co je zajímavé, Le Corbusier mj.”své” město rozdělil do sektorů, z nichž každý slouží jednomu účelu: nakupování, stravování, bydlení, atd.)
Návštěvníka výstavy měly do Čandígarhu přenést fotky architekta Milana Pitlacha. Kromě nich galerie nabízela i několik Corbusierových skic a dokumentaci jeho návštěvy ve Zlíně. Prostory, kde jste si je mohli prohlédnout, byly malinké, ale i kdyby byly větší, stejně by to celou výstavu nezachránilo. Jako návštěvník, který v architektuře není kovaný, ale zajímá ho, jsem totiž celou dobu musela usilovně přemýšlet, na co se to dívám, k čemu to slouží a odpovídat si na mnoho jiných otázek, které se mi vynořovaly v hlavě; zejména ale na to, jak se tedy v Čandígarhu žije a jaké to je město. Protože to jsem se z vystavených fotek nedozvěděla.
Fotky byly možná řemeslně dobré a solidně zachycovaly sofistikovanou těžkost Corbusierových budov, avšak tím, že byly často z detailu, jste nevěděli, na co se to tedy díváte. Organizátoři k nim nedodali žádné popisky, žádné kratší vysvětlení pro laické návštěvníky, nic; byli jste hozeni přímo do vody vysokých zdí a rozpálených kamenů. Díky nim Čandígarh vypadal jako opravdu nepříjemné město k životu (možná také proto, že jste dohromady za celou výstavu v něm zahlédli tak pět lidí). V záplavě těch zdí a rohů a střech a hran mi chybělo zasazení do širšího kontextu (město jako celek); ta avizovaná silueta člověka, na níž jsem se těšila, se tam vůbec neobjevila.
Výstavu jsem měla zvládnutou za okamžik, protože nebylo moc čím se zabývat. Žádný ze slibovaných materiálů mi neodpověděl na otázku, co za město to ten Čandígarh je. I kdyby výstava neměla být o městě celkově, ale o Corbusierově příspěvku, tak přesto nabízela žalostně málo. Možná byly všechny ty informace, které jsem jako návštěvník hledala, ukryté v brožuře hned u vchodu. Ale pokud mám jít do galerie s tím, že si budu jen číst v brožuře (mimochodem naformátované tak, že se v ní čte špatně), abych se něco dozvěděla, tak je na místě zamyslet se, k čemu vlastně taková výstava slouží.

Zdroj informací v prvním odstavci: Wiki, stránky galerie

Sto let s Jiřím Kolářem

Museum Kampa momentálně vystavuje výtvory jednoho z mých nejoblíbenějších umělců. Jejím úkolem je uctít stoleté výročí Kolářova narození, přičemž k tomu využívá hutné zastoupení Kolářových děl ve svých sbírkách.

Jiří Kolář: Lichtenstein zpěvavý, 1970. Zdroj: kybl.net

Snad u nikoho jiného by sáhodlouhé odstavce sofistikovaných kunsthistorických úvah nepůsobilo tak nepatřičně jako právě u Jiřího Koláře. Jeho práce jsou milé i pronikavě humorné, ale ve své lehkostí skrývají důvtip, který vyráží dech. Řada z nich totiž vznikla “pouhým” stříháním a lepením papíru. Na druhou stranu však tato jednoduchost a repetitivita po určité době může také nudit, pokud se autor nechává strhnout formou a zapomíná také na obsah. Od osobitého sdělení se tak ocitnete spíše u sériového manufakturního produktu.

Neznámý Goetheho dopis z jeho objevu Planety ptáků, 1969. Zdroj: butdoesitfloat.com

To se však na Kampě naštěstí často nestává. Osvěžilo mě, že hravost a použití věcí, které nám všem leží doma a jen je házíme do sběru mají v galeriích stále své místo, ačkoliv si výstavní prostory asociujeme spíše s mocnými olejovými veledíly než s Kolářem, který je velice rád stříhá, trhá, muchlá a lepí.

P. S. Museum Kampa už poněkolikáté prodloužilo trvání výstavy, tentokrát do 8. února. Lepší zprávu si asi nelze přát! Informacíchtiví nechť zavítají na: http://www.museumkampa.cz/cs/Vystavy-15.htm

Optická báseň 2, 60. léta. Zdroj: artsy.net
Koláž z korespondence s Béatrice Bizot
(vystavená v rámci Korespondáže v NG). Zdroj: radio.cz
Venuše, 1965. Zdroj: tumblr.com

Muchláž. Zdroj: beinmag.cz

Bohumil Kubišta: Barva ve službách tvaru

Za kulturní událost roku v Moravskoslezském kraji bych označila zbrusu novou výstavu ostravské galerie, mapující dílo Bohumila Kubišty a jeho zásadní vliv na podobu českého umění od minulého století dodnes. Na rozdíl od sóla Jana Zrzavého v ní dostávají stejný prostor jako „Jan Křtitel české moderny“ i ti, kteří jeho odkaz rozvíjejí.
Bohumil Kubišta: Vlastní podobizna v havelocku (výřez), 1908, Krajská galerie výtvarného umění ve ­Zlíne. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už poněkolikáté obsadil kurátorský tým v čele s Karlem Srpem budovu Galerie výtvarného umění v Ostravě českou avantgardou. Ta letos nevisí osamoceně – společnost jí dělá čtyřicet pět autorů, kteří se jí nechali inspirovat. V imaginárním konvoji se tak můžete potkat s Jindřichem Štyrským, Václavem Boštíkem i Ivanem Pinkavou. Od pulzující barevnosti a pečlivě propočtených poměrů v Kubištově režii se divák dostává k autorům, kteří jeho vliv viditelně zrcadlí až do daleké současnosti, kdy jeho odkaz abstrahují tak radikálně, že by ho necvičené oko v jejich pracích nedokázalo rozlišit. Laik se prostě neubrání údivu, jestli všichni tihle autoři na Kubištu opravdu navazují.
Z perspektivy kurátorů jsou hlavními rysy Kubištovy tvorby zaměření na autoportrét, zlatý řez a ideální poměr prvků na obraze, barevný kontrast a své místo má u něj i téma osamění. Výstava je stavěná tak, aby všechny tyhle rysy pokryla, s příjemným doplňkem ve formě studií a podrobných skic, “kýčů” a studiích v tuši, které se od hlavního zaměření lehce odvracejí a poskytují trochu jiný vhled do Kubištova krátkého, ale intenzivního díla.

Bohumil Kubišta: Kavárna, 1910, Galerie moderního umění v Hradci Králové. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Velkým tématem prvního období Kubištova života, aspoň jak to vypadá z obsahu výstavy, je barva. Měkké nánosy a jezírka, vyplněná sytou barvou připomínají Edvarda Muncha. Kontrasty a barevné kombinace zase evokují fauvisty, ale použitím tmavších, nezdravějších odstínů mají expresionistický punc. Ten je vlivem měkkosti odstínů i struktur znepokojivý, ale ne nervydrásající. Postupně se u něj také objevuje něco jako tlumená záře zevnitř namalovaných objektů. „Spiritualizace obsahu“, jak ji označuje brožura k výstavě, provází Kubištovu tvorbu delší dobu a nadchne i některé z jeho pokračovatelů.
Právě u této první části Kubištova díla a výstavy jsou umístěny„kýče“ – jak Kubišta nazýval konvenční krajiny, kterými si občas přivydělával. Jiný pohled nabízí o metr, dva dál rychlé studie v tuši na malém formátu, kde Kubišta zpodobňuje Paříž, zátiší i sám sebe. Na rozdíl od kýčů mě nadchly dost. Ukazují totiž malířovo umění mimo použití barvy, která je sama o sobě silným výrazivem. Když ji odstraníte, zbyde kostra; v Kubištově případě neméně působivá. Odvážné tahy,  uvolněný rukopis, neproniknutelné černé plochy, měkkost v razanci a perfektní zjednodušení.

Bohumil Kubišta: Zátiší s lebkou, 1912, NG v Praze. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Když už je řeč o razanci, čerpá z ní Kubišta v druhém období své tvorby, které by se dalo označit jako kuboexpresionistické. Barva tady vchází do služby formě – nalévá se do ostrých hran a tvarů, jejichž pečlivě spočítaný poměr vystupuje zřetelněji než v předchozí části výstavy. Můžeme začít mluvit o krystalu. Od měkkých struktur Kubišta přechází ke krátkým, rychlým tahům a kubistickým fasetám. Témata těžknou a vrací se zpátky do historie – divák se setkává s biblickými výjevy, smrtí, ale i akty. Je tahle proměna reakcí na nepokoje doby a Kubištovo narukování? Potřebuje vyjádřit tíživé pocity a zároveň hledá jistotu v klasických tématech? Můžeme se jen dohadovat.

Emil Filla: Diváci, 1912, Galerie výtvarného umění v Chebu. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už ze začátku výstavy začínají Kubištu doprovázet vrstevníci – kolegové ze skupiny Osma, v jejichž díle se zrcadlí podobné rysy jako v tom jeho – někdy tak dobře, že je těžké je od sebe rozeznat. Později se k nim připojují malířovi oponenti, avšak proud následovníků a obdivovatelů sílí, až nakonec vrcholí v poslední místnosti galerie, která je taky nejblíže současnosti. U některých děl (jako např. Boštíka nebo Svobodové) by si člověk říkal (nebýt vysvětlujících popisků), co mají vlastně společného s tím, co se vystavuje dole. Ale při druhém pohledu jsou tam. Autoportréty obrácené dovnitř, zlatý řez a přesné poměry, osamělé objekty na prázdném pozadí a barevné kontrasty. Hlavní elementy Kubištovy tvorby, se kterými jsme na začátku výstavy vycházeli, a s nimiž se i loučíme, ačkoliv už v rukou jiných autorů.

Ivan Pinkava: Tři matrace, 2008, soukromá sbírka. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Až teď nám velké avantgardní výstavy v Domě umění začaly připadat po intenzivní hodině, strávené na Kubištovi, najednou vnitřně provázané. Zprvu jsme se totiž s modernou seznamovali na Svárech zření, následně se ukázala Černá slunce s její temnější stranou, zblízka jsme se setkali s Janem Zrzavým a teď přišel na řadu jeho blízký kamarád Bohumil Kubišta. Jakoby si kurátoři návštěvníky cíleně tímto směrem vzdělávali; jak jejich projekty pokračují, je zajímavé vidět některá díla z dřívějška v úplně jiném kontextu. Celkem to ilustruje fakt, že umění se nevyvíjí po přísně oddělených etapách, nýbrž se prolíná a překrývá.

Velké díky patří Galerii výtvarného umění v Ostravě, která mi laskavě poskytla k článku obrázky v té nejlepší kvalitě.

Zářivý krystal 

Bohumil Kubišta a české umění 1905 – 2013

3. 10. 2014 – 4. 1. 2015

Galerie výtvarného umění v Ostravě
Vstup: 100 / 50 Kč, v neděli zdarma
Otevřeno: út – ne, 10 – 18h

S linkou na procházce

Minulou sobotu už jsem chorobu přeprala natolik, abych mohla zavítat na Bienálovou noc, v rámci které Moravská galerie pořádala komentované prohlídky výstavami a k nim doprovodné workshopy. Stihli jsme navštívit jen jednu, o té však zato už teď můžu říci, že i kdybyste nestihli navštívit zbytek, tahle bude stát za to.
Foto: archiv Moravské galerie v Brně, moravska-galerie.cz

Výstava, kterou můžete v přízemí Pražáka vidět do 26. října (jako celé bienále), je totiž úplně jiná, než všechny ostatní, které jsem zatím viděla. Letošní téma přehlídky jsou studenti, studentské školy a jejich práce, a pořadatelé bienále se rozhodli mu dostát z všemožných perspektiv. Vezmete-li si například linku na procházku, jak nabádá název této výstavy, ocitnete se přímo v pozici studenta designu. 
Nejdřív budete muset čelit na přijímacím pohovoru, který údajně parafrázuje praktiky věhlasného Bauhausu, triu prapodivných individuí v komisi. Pokud je zdoláte, máte dveře otevřené: ale tím boj nekončí. Na podstavci uprostřed první místnosti je spousta předmětů, s nimiž si lze hrát,  je ovšem třeba vědět, k čemu slouží; kolem dokola se pak můžete rozehřát náhledy na cvičení s linkou, na které si potrpěl Paul Klee. V Hochschule für Gestaltung Ulm se studenti snažili nacpat svou osobnost do jediného slova a volby jeho umístění na papír, kterému nanejvýš ještě mohli vybrat barvu – nic jiného. A jakmile přejdete do další místnosti, smršť začíná – ze všech stran na vás vznáší požadavky pedagogové uměleckých škol z celého světa, kteří si opravdu nezadají v originalitě.

Foto: archiv Moravské galerie v Brně, moravska-galerie.cz

Je to tak, hlavní část Vzít si linku na procházku nesestává z hotových děl, ale z jejich zadání. Gró výstavy tedy neleží v kreativitě umělců, nýbrž ve vaší – při prohlížení těch desítek úkolů se zkrátka nevyhnete uvažování nad tím, jak by se dalo k tomu či onomu přistupovat a jestli je vůbec možné něco takového uspokojivě vyřešit. Nevystavuje se zde materiál; vystavují se myšlenky. 

Expozici tvůrci rozčlenili do čtyř oddílů: Forma, protože než začnete vidět jádro, vidíte jeho obal; Obsah, protože to je to, co Forma nese; Kontext, protože žádná věc neexistuje sama o sobě, avšak ve vztahu k něčemu; a Meta, jenž zahrnuje vědomé uvažování o vědomém uvažování. Uvažovat a tvořit se však nedá jen tak; student musí pracovat se zdroji, aby věděl, odkud se mohou ubírat jeho dějiny umění. Takový prostor se snaží napodobit poslední místnost, zvaná Studovna; pod patronací svatého Jeronýma si zde můžete prohlédnout například knihy o japonské vazbě nebo typografickém výzkumu, který nás jako studenty psychologie naprosto vykolejil tím, že suverénně používá metody jako sémantický diferenciál nebo faktorovou analýzu. Nejen psychologií živa je analýza dat.
Vzít si linku na procházku je dle mého názoru výborné zahřívací kolečko před tím, než se vrhnete do víru bienálové soutěže a dalších výstav. S nadsázkou a humorem dokáže přiblížit svět studenta, jehož práce pak budete mít možnost vidět jinde, a tím je z určitého hlediska i lépe pochopit.