Edward Weston: Metamorfózy

Tenhle článek jsem chtěla napsat už před mnoha týdny, kdy jsem psala o Georgii O’Keeffe, jejíž výstava v Kunstforu Wien právě končí. V místnosti, věnované objektům, jimiž se Georgia proslavila nejvíc – květinám – ji doprovázel jeden z jejích kolegů, fotograf Edward Weston. Proti jejím výrazným plátnům působily  jeho práce jako mravenci – malé černobílé fotky bez rámu, jednoduše umístěné v jedné řadě. Ale během té doby, kdy jsem neměla na blog čas nebo chuť, jsem nosila jsem některé z jeho prací stažené v mobilu a pokaždé, když jsem se na ně podívala – i teď, zatímco píšu tohle – bylo těžké odtrhnout od nich oči stejně jako poprvé.

Dámy a pánové, přivítejte prosím Edwarda Westona.

e-weston

Continue reading “Edward Weston: Metamorfózy”

Georgia

id_078_web
Georgia O’Keeffe: Oriental Poppies, 1927. The Collection of Frederick R. Weisman Art Museum at the University of Minnesota, Minneapolis. © Georgia O’Keeffe Museum / DACS, London. Zdroj: tate.org.uk

Je několik umělců, kteří se svými díly dotýkají samého dna mé duše. Z části jsou to zároveň takoví, kteří málokdy na výstavách překročí hranice svého kontinentu – a vidět jejich díla naživo je pro mě tudíž podobný zážitek, jako pro věřícího mše svatá.

Georgia O’Keeffe je jedna z takových umělkyň. Continue reading “Georgia”

Pokračovat v tradici

Skip to the English version

george nakashima important conoid desk
George Nakashima Important Conoid Desk. Zdroj: wright20.tumblr.com

Před nějakým časem jsem narazila na tento rozhovor s Mirou Nakašimou, vedoucí Nakašimových dřevozpracujících ateliérů a líbil se mi tak, že by byla škoda se o něj tady nepodělit.

Mirin otec George patřil mezi čelní americké nábytkáře 20. století. Ovlivněn tradičními japonskými truhlářskými technikami a estetikou stejně jako americkou modernou vytvořil fascinující dílo, které zosobňuje spojení idejí dokonalosti a nedokonalosti. Ve své práci se soustředil nejen na to, aby zcela ovládl řemeslnou stránku věci, ale také na to, aby respektoval materiál a jeho jedinečné vlastnosti. Continue reading “Pokračovat v tradici”

Sám doma

Když procházím Ostravou nebo Brnem v létě, prázdnotou zející ulice mi připomínají obrazy Edwarda Hoppera.

Sluneční světlo v kavárně. Zdroj: wikiart.org

U obého mám smíšené pocity. Jako dítě jsem prázdniny nesnášela, protože všichni kamarádi odjeli z města a já jediná tam zkysla na celé dva měsíce. Bylo mi smutno, nudila jsem se k uzoufání a neobvykle ztichlé město mě trochu děsilo. Teď, když jsem starší a davům se naopak vyhýbám, si klid venku dokážu užít.

Letní večer,  1947. Zdroj: edwardhopper.net
Pokaždé, když někde narazím na Hopperovy malby, pociťuju to samé jako ve městě o prázdninách. Ostatně jeho scenerie se v městě nacházejí. A ať na nich vidím jakýkoliv objekt, téma zůstává stejné – samota. 
Drogerie, 1927. Zdroj: wikiart.org
Hořkosladká samota, která nás na jednu stranu zneklidňuje a nutí napínat všechny smysly, abychom zjistili, zda nás v noci, když se vracíme domů, někdo nesleduje. Chutná melancholicky; asi jako když přátelé nebo partner odejdou a vy zůstanete sami. Vidím tam taky samotu v odcizení – samotu v nesamotě, uprostřed společnosti. Ale je v ní i konejšivý klid, ujištění, že se nic neděje a všichni spí. A zvláště mě fascinuje to ticho – ten způsob, jakým se Hopperovi podařilo zachytit absenci zvuku vizuálními prostředky.
Noční okna, 1928.

Maják v Two Lights, 1929.

Modrá noc, 1914.

Jean Cocteau

“Psát pro mě znamená kreslit, splétat linie takovým způsobem, že se stávají písmem, nebo je rozplétat tak, že z písma vzniká kresba.”

– Opium
Autoportrét. Zdroj: angeheurtebise.tumblr.com

Portrét mladého muže. Zdroj: urbandon.blogspot.com

Orfeus, 1960. Zdroj. tri-ciclo.tumblr.com

Ticho! Soudím… (Nathalie Paley jako sfinga), 1930.

Cocteauův film Kráska a zvíře. Zdroj: thefilmfatale.me
La Machine Infernale. Zdroj: angeheurtebise.tumblr.com

Portrét Jeana Desbordes, 1924.

Autportrét v dopise.
Jean Marais.
Jean Cocteau s Jeanem Marais. Zdroj: barcarole.tumblr.com
Orfeus. Zdroj: angeheurtebise.tumblr.com
Zdroj: breezepill.tumblr.com

Jindřich Štyrský: Erotický sen

Od té doby, co jsem u nás v knihovně narazila na Štyrského publikaci Sny (Argo, 2003), uplynulo docela dost vody. Věděla jsem, že nemůžu jeho dílo nechat bez zmínky, protože procházet se krajinou jeho snění bylo téměř stejně sugestivní, jako bych snila sama. Zaboha jsem ale nemohla přijít na to, jakým způsobem článek pro vás pojmout – jestli to vzít jako životopis, či se naopak čistě soustředit na jeho práci, jestli vám ukázat střípek, anebo komplexní náhled na jeho tvorbu, a tak dále. Přečetla jsem si o něm, co jsem mohla, zhlédla jsem tento dokument, vydala jsem se na zevrubné rybaření internetem (zajímalo by mě, co si asi mysleli lidé, kteří mě viděli prohlížet si všechny ty obrázky), a pořád jsem na nic nemohla přijít. No a v situacích jako tato je nejlepší řešení to nejprostší: říct všechno tak, jak to leží a běží.

Sebeláska, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Štyrského práce jsou pro mě zdrojem intenzivních dojmů, a ráda bych vám proto ukázala, co mě během krasojízdy jeho životem a tvorbou postřelilo nejvíc. Jsou to zejména koláže; jak už jsem se zmiňovala dříve, oproti velkolepým olejům upřednostňuju spíše jednodušší, intimnější techniky. Ale nezůstane jen u nich. Tak zavřete oči.

Řekněte surrealismus a já odpovím psychoanalýza. Surrealisté zbrusu nové Freudovo dílo horlivě studovali a snažili si z nevědomých složek psychiky vydolovat všechno možné,  aby to mohli “hodit na papír”. Štyrský surrealistou nebyl od začátku; zprvu se přikláněl ke kubismu, pak, když s Toyen dali vzniknout novému směru – artificielismu – mu stále Bretonovo hnutí nebylo úplně při chuti. Postupně se s myšlenkami surrealismu však sblížil, a nakonec se stal váženým členem pařížské skupiny – a jak víte už ze článku o poetismu, po návratu domů byl u založení české Surrealistické skupiny. Je tedy příhodné vrátit se do Štyrského dětství, abychom lépe pochopili některé opakující se motivy v jeho obrazech.
(Bez názvu) Emilie přichází ke mně ve snu, 1933. Zdroj: 1910-again.tumblr.com
Nejzřetelněji je možné si všimnout postavy Emilie – Štyrského imaginární femme fatale, objektu touhy, jejíž krása “není stvořena k tomu, aby uvadla, ale aby shnila”. Vytvořil o ní také krátkou erotickou prózu s názvem Emilie přichází ke mně ve snu, která obsahuje také mnoho koláží. Kolážím se začal Štyrský naplno věnovat až v r. 1934, krátce před první výstavou Surrealistické skupiny.
Manželství, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Věří se, že předobraz Emilie poskytla Štyrskému nevlastní starší sestra Marie, dcera jeho matky z prvního manželství. Malý Jindřich ji zbožňoval. Marie zemřela velmi mladá na dědičnou srdeční chorobu, což znamenalo pro Štyrského ztrátu, kterou pociťoval po zbytek života snad více, než ztrátu vlastních rodičů. Matka na ni údajně žárlila a snažila se ji střežit před Jindřichovým otcem, a tak ji neustále zavírala do pokoje, kde však dcera chřadla. Po její smrti si matka tak vyčítala své chování, že týden poté, co Marie skonala, odmítala její tělo vydat z domu.
Jindřich Štyrský: Žena zamrzlá v ledu, 1939. Zdroj: ceskatelevize.cz

“Sen o tetovaném nemluvněti (3. června 1929)

Jsme s Jindřichem Honzlem na tancovačce v Budišově hospodě ve Verměřovicích. Dobře se bavíme. Proti nám se ovšem kují pikle. Chceme se nenápadně vytratit. Během noci prcháme přes zahradu, skrz pole s řepou a bramborami. Ukryjeme se do houští v lese. S Honzlem jsme připoutáni k tyčím nebo k břevnům ve stodole či v tělocvičně. Obklopují nás deseti až dvanáctiletí TETOVANÝ CHLAPCI, oddávající se tanečním orgiím. Jsou také ozbrojení holemi a dělají na nás výhružná gesta. V jejich středu vidíme nemluvně, TETOVANÉ PORNOGRAFICKÝMI obrázky.”
(Ze Štyrského Snů (2003), přeloženo z této stránky)
Sen o tetovaných nemluvňatech, 1940. Zdroj: treatyourselftothebest.blogspot.com 
Patologií ve Štyrského rodině se zřejmě nevyskytovalo málo. Otec, který si po smrti Jindřichovy matky najal hospodyni, s ní prý udržoval poměr a žárlil na svého syna tak strašně, že na něj dokonce jednou vytáhl pušku a chtěl jej zastřelit. Zcela propadl alkoholu.
Emilie přichází ke mně ve snu. Zdroj: fiac.com
„Miluji nade všechno Lautréamonta, Rimbauda, Máchu, ti byli všichni vidoucí… …vidoucí pohybuje se na hranici smrti,“ napsal si jednou Štyrský do svého deníku.

Kresba k Čerchovu, 1934. Zdroj: ubugallery.com
Štyrského práce překypují k prasknutí napětím mezi erotikou a smrtí. Nezáleží na prostředcích, které používá; ať už je to pár kousků papíru, seskládaných do koláže, rychlé črty, udělané hned po probuzení z děsivého snu nebo velkolepé oleje, které v umělcově hlavě zrály delší dobu; u všech jeho prací divák pociťuje znepokojivé vzrušení a zároveň jemný mráz na zádech, boj Erótu s Thanatem. 
“Smrt spojuje neřest s neštěstím,” prohlásil jednou.

Emilie přichází ke mně ve snu,1933. Zdroj: red-lipstick.tumblr.com
Říkám si, jak se na něm musela podepsat navíc skutečnost, že si své sny – studovat výtvarnou školu a cestovat – mohl splnit jen díky smrti jeho rodičů, po nichž zdědil poměrně slušný majetek. Dost slušný na to, aby mohl jet například do Polynésie. A samozřejmě do Paříže.

Socha svobody, ze série Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: pinterest.com
Štyrský se nevěnoval jen olejům či kolážím, ale také fotografování, ilustracím, editování a kromě publikování vlastních časopisů a knih také zahraniční literatuře. Jako první ilustroval Lautréamontovy Maldororovy zpěvy, vydával Edici 69, kde se objevil například první český překlad de Sadeovy Justine s obrázky Toyen, editoval Erotickou revue a v neposlední řadě také několik let řídil Osvobozené divadlo.
Bez názvu, ze série Pohyblivý kabinet, 1934. Zdroj: strawberige.com
Jeho koláže mě udivují tím, jak přirozeně vypadají, ačkoliv k jejich vytvoření použil prvky z úplně odlišných zdrojů. Kombinoval v nich prvky psychoanalýzy s poznatky Gestalt psychologie, jejímž nejdůležitějším principem je holistický – celostní náhled na věc.

Chutná šunka, z cyklu Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: collageoftheweek.tumblr.com
Kolem roku 1933, kdy Štyrský vydal Emilii, se pro něj sny staly důležitým zdrojem inspirace.

Sen o opuštěném domě, 1940. Zdroj: ubugallery.com

Den ubíhá jako obvykle. Nic zvláštního se neděje. Jdu do školy, pak do práce, po práci se stavím za přáteli do podniku na skleničku, v rozumnou hodinu se ovšem vracím domů; chci se dobře vyspat, protože zítra můj koloběh rutinních povinností začíná nejdříve z celého týdne. V poslední době usínám snadno a hluboce, stačí mi tedy se párkrát zhluboka nadechnout – a zmizím z toho světa.
Jsem tady. Vzduch voní jinak, věci jsou jiné… dějí se jinak. Tuhle realitu znám už od svého narození, možná i z doby před ním; zná ji každý, velmi důvěrně. Otevřu ústa a na vlhkou špičku jazyka naberu trochu zdejšího vzduchu. Chutná jako…

Jindřich Štyrský: Muž a žena, 1934. Zdroj: creativoas.cz
Cítím na sobě ruce, v ústech jiný jazyk, je měkký, něžný a sladký. Proplétají se jako dva hadi. Nepamatuju si, jestli jsem se předtím oblékla, ale teď jsem nahá. Ruce po mně cestují. Touha mě lehce rdousí a vede k ještě větší touze, ve slabinách mě pálí. Jsem změklá chtěním, ale z nějakého důvodu také ztuhlá strachem. Padám. Není to do postele, a já také nejsem sama…
Anděl, 1934. Zdroj: strawberige.com
Zdroje:

SALVADOR DALÍ II. Pozdější tvorba

Salvador Dalí: Měkký autoportrét se smaženou slaninou, 1941. Zdroj: a-r-t-history.tumblr.com
Po dlouhé době vám konečně přináším druhý díl příspěvku o nejznámějším surrealistovi světa. Rozebereme jeho metodu k tvoření obrazů, podíváme se na jeho nejslavnější díla a také na Teatro Museo Dalí, největší surrealistickou strukturu světa, Dalího mauzoleum a zároveň galerii jeho prací a myšlenek.

Částečná halucinace: Šest zjevení Lenina na klavíru, 1931. Musée National d’Art Moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž. Zdroj: wikipaintings.org
Paranoicko-kritická metoda, kterou jsem zmínila v minulém díle, se stala nejen jakýmsi Dalího “podpisem”, ale také jeho životní cestou. Je to jeho největší příspěvek surrealistickému hnutí. Paranoicko-kritickou metodu “sám definuje jako vystupňováni tvořivého soustředění a jako schopnost nepřetržitého bytí a vývinu. Konstatuje: ‘Paranoicko-kritická aktivita je metoda samovolného uvolňování iracionálního vědomí, která se zakládá na asociativním kritickém výkladu delirantních projevů,’ “ jak uvádí Štěpánek (1989) ve svém článku o Dalím pro Ateliér. Podle Johna Glavese-Smitha (2010) metoda “spočívala v intezivním zírání na sadu předmětů, dokud člověk nespatřil sadu jinou. [Dalí] Zkoumal nevědomé tajné touhy, jeho dílo odhalovalo sexuální úzkost, paranoiu a odpor”, přesně podle učení Sigmunda Freuda.
Dalí se v onom osudovém roce 1929 se také stal oficiálním členem pařížské Surrealistické skupiny, přestože mu surrealismus nebyl cizí již dva roky.
Zaostřeno na: Persistence paměti
V roce 1931 Dalí namaloval svůj pravděpodobně nejznámější obraz, Persistenci paměti, se slavnými měkkými hodinkami. Říká se, že má vyjádřit několik myšlenek, z nichž ta nejhlavnější je, že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné.
Persistence paměti, 1931. Museum of Modern Art, New York, USA.
Jak obraz vznikl? Ve své autobiografii tajný život Salvadora Dalího (1942) umělec popisuje, že měl jeden den na večeři kromě jiného také camembert, a “rozjímal nad filosofickým problémem superměkkého,” přičemž se poté šel naposledy podívat na obraz, který měl rozdělaný. V tom momentě se mu zjevila představa dvou měkkých hodin, z nichž jedny visely na stromě. (Glaves – Smith, 2010)
Z tohoto obrazu můžeme extrahovat některé prvky, které se opakují ve více Dalího dílech. Jsou to:
  • Měkké hodinky, poukazující na nestálost, proměnlivost času, paměť a úpadek; někteří autoři se domnívají, že zároveň symbolizují Dalího strach z impotence.
  • (Obecně) Měkké věci – Dalí byl fascinovaný nestálostí, nedefinovatelností měkkých předmětů. Zejména měl slabost pro předměty, které byly navenek tvrdé a uvnitř měkké (chleba, vejce).
  • Hmyz, Dalího symbol rozkladu. Hejno mravenců se objevuje na mnoha jeho obrazech a v divákovi dokáží vyvolat nepříjemný pocit. Říká se, že Dalí sám měl z mravenců hrůzu. V dětství našel mrtvou ještěrku, na níž se hemžil tento drobný hmyz.
  • Krajina, inspirovaná Katalánskem, Dalího rodnou zemí. Vládne v ní bezčasí a velmi se podobá krajinám Giorgia de Chirica.
  • Zdeformovaný člověk (zde tvář), znázorňující většinou buď autora samotného, Galu nebo jiného blízkého člověka. Dalí prolínal tváře s tvary kamenů a skal u Cadaqués, kde žil; tato tvář se objevuje rovněž ve Velkém masturbátoru či Tajemství touhy (obě 1923). (Glaves – Smith, 2010)
   
Antropomorfní chléb, 1932.
Záhada Viléma Tella, 1933. Moderna Museet, Stockholm.
Retrospektivní busta ženy, 1933. Soukromá sbírka. Asambláž, složená z
nalezených objektů. Nahoře můžete vidět sošky, zpodobňující scénu z Milletova
Klekání k modlitbě (1859), na které byl Dalí fixovaný.
Jak všichni víme, postupem času si získala věhlas nejen Dalího díla, která oslovovala široké vrstvy publika, tak i jeho výstřední osobnost. Ocital se v nejvyšších kruzích a v nejčtenějších novinách. Své práci tak nemohl udělat lepší reklamu. 
Tvář Mae West, která může být použita jako byt, 1935.
Fotografie z Teatro Museo Dalí, kde se pokusili o ztvárnění tohoto interiéru. Zdroj: Andrew Satter, flickr.com/photos/asatter/
Poznávacím znamením Salvadora Dalího byl pečlivě upravený knír (jehož konce si údajně promazával medem, aby na něj lákal mušky), vycházková hůl a výrazný oblek. Všude jej doprovázela Gala, jeho životní múza, která jej inspirovala a starala se o právní a finanční záležitosti úspěšného umělce.
Paranoická tvář, 1935. Jedná se o tvář, složenou z krajinných objektů.

Měkká konstrukce s vařenými fazolemi (Předtucha občanské války), 1936. Museum of Art, Philadelphia, PA, USA. Dalí tento obraz namaloval půl roku před vypuknutím občanské války ve Španělsku. Něčí tělo ztrápeně bojuje samo se sebou, zatímco je na zemi pohozena hrst fazolí. Dalí k tomu řekl, že “si nedovede představit, že by šlo spolykat tolik nevědomého masa bez přítomnosti (jakkoliv nudné) nějaké moučnaté, melancholické zeleniny.”

Pár s hlavami v oblacích, 1936.Museum Boijmans van Beuningen, Rotterdam.
Na konci třicátých let byl vyloučen ze skupiny surrealistů. Tvrdí se, že se to stalo kvůli jeho extrémním názorům, zahrnujícím podporu diktátora Franka ve Španělsku (z jehož vlády mají Španělé dodnes trauma) a dokonce Hitlera a fašismu, ví se však, že byl také na kordy s vůdcem hnutí Andrém Bretonem, zvaným “Papežem surrealismu”. 
Narcisova proměna, 1937. Tate Gallery, Londýn. Sledujeme proměnu klečícího muže v ruku, držící vajíčko, z něhož se líhne narcis.

Humří telefon, 1938. Telefon a humr mají pevný krunýř (humr je navíc uvnitř měkký), což v Dalím vyvolávalo sexuální asociace.
Surrealisté ho vinili také z prospěchářství a házeli na něj špínu, jak mohli, ale Dalímu to bylo s jeho typickou arogancí jedno. Před druhou světovou válkou manželé prchli do Ameriky, kde Dalí nadále sklízel úspěch, a do milovaného Katalánska se vrátili roku 1948.
Geopolitické dítě, pozorující zrození nového člověka, 1943.

Sen, způsobený letem včely kolem granátové jablka sekundu před probuzením, 1944. Museo Thyssen – Bornemisza, Madrid.

Má žena, nahá, zamyšleně pozorující její vlastní tělo, které se stává schody, třemi sloupy,
nebem a architekturou, 1945. Soukromá sbírka. Zdroj: wikipaintings.org
Tehdy započíná nová etapa v autorově tvorbě, která potrvá 15 let, a kterou někteří umělečtí kritici nazývají jako klasickou. Dalí se věnuje ztvárňování vědeckých, historických a náboženských témat na velká plátna. Sám toto období nazývá jako “Nukleární mysticismus”. Puntičkářským způsobem, podobajícím se dávným vlámským mistrům, a s neobyčejnou imaginací zobrazuje božskou geometrii, DNA, hyperkostku nebo Cudnost. Používá pro to optické iluze, holografii a matematické vzorce.
Pokušení sv. Antonína, 1946. Musée Royaux des Beaux-Arts, Brusel.

Portrét Picassa, 1947. Gala-Salvador Dali Foundation, Figueras.

Dematerializace nedaleko Nerova nosu, 1947.

Sloni, 1948.

Leda Atomica, 1949.
Galatea sfér, 1952.
Celá šedesátá léta, až do poloviny sedmdesátých let, Dalí věnoval výstavbě svého Divadla – Muzea. (Teatro Museo Dalí ve Figueres, Španělsko) V budově kdysi sídlilo obecní divadlo, kde Dalí ve svých 14 letech poprvé vystavoval. Celá stavba je podle jeho návrhů, je zapsána jako největší surrealistické dílo na světě, a návštěvníci se mohou pokochat velkým množstvím Dalího prací od úplně prvních pokusů až po poslední počiny před smrtí. A stát nad jeho hrobkou.
Mladá panna, autosodomizovaná rohy její vlastní cudnosti, 1954. Soukromá sbírka.

Svátost poslední večeře, 1955. National Gallery of Art, Washingon, DC, USA.
Já sama mohu Teatro Museo vřele doporučit. Pokud existuje nejhravější a nejvynalézavější galerie na světě, buď jí je právě Dalího muzeum anebo jí velmi silně konkuruje. Už venku se stáváte součástí Dalího hry a jakmile vás budova spolkne, ocitnete se jako v říši divů. (Zaplněné davy dalších zvědavých turistů.) Do architektury se umělcovi podařilo zakomponovat muší oči, všude narážíte na klamy a iluze a jeho posedlost navenek tvrdými a uvnitř měkkými věcmi. A samozřejmě na velikášství a nerměnou fantazii, kterou malíř oplýval. 
Venkovní pohled na Teatro – Museo Dalí ve Figueres, Španělsko. Zdroj: españaescultura.es
Nanebevzetí, 1958. Soukromá sbírka.

Meditativní růže, 1958.
Za sebe mohu doporučit projít si muzeum s průvodcem, neboť naše paní průvodkyně dokázala nejen zajímavě mluvit, ale také byla přátelská a sdělila nám mnoho detailů z Dalího života. V sousední budově pak naleznete výstavku nádherných šperků, které Dalí navrhoval. Jediné, co mě mrzelo bylo, že jsme na prozkoumání téhle obří hříčky měli poué dvě hodiny, když si přitom zaslouží mnohem delší čas.
Gala, zamyšleně pozorující Středozemní moře, což se z 18 metrů stává portrétem Abrahama Lincolna.
Museo Teatro Dalí, Figueres, Španělsko.
Tolle, tolle, crucifige eum (Jan 19:15), 1967. Zde jsou patrné vlivy
abstraktního expresionismu.
Ke konci svého života se umělec také nenudil. Stihla ho porucha motoriky, kdy se mu neustále třásly ruce a ztratil v nich sílu. Jeho živelná manželka údajně velmi vystrkovala růžky a hrad Púbol, který pro ni Dalí koupil, přeměnila na pevnost, kam si vodila milence, samozřejmě až poté, co manžela nechala všechno vybavit a zařídit. Přesto, když roku 1982 zemřela, to pro Dalího byla neuvěřitelná rána a o mnoho let už ji nepřežil. Nepomohlo mu příliš ani jeho jmenování do šlechtického stavu španělským králem v tom samém roce.
Halucinogenní toreador, 1970. Salvador Dali Museum, St. Petersburg, Florida, USA.

Při psaní textu jsem čerpala z:

Alfons Mucha: Rozmarná secese

Alphonse Mucha: The Whimsical Secession 

 

Výstava plakátů Alfonse Muchy, která patří světoznámému tenistovi Ivanu Lendlovi, se po pouhých sedmdesáti dnech stala nejnavštěvovanější uměleckou výstavou v historii České republiky. 18. června dveřmi Obecního domu v Praze prošel stý tisící návštěvník, jak pořadatelé také na svých stránkách píší. Předpokládám, že během prázdnin bude počet zvědavců ještě více stoupat.

The exhibition of Alphonse Mucha’s posters which belong to the famous tenist Ivan Lendl became the most visited art exhibition in the history of the Czech Republic and it happened after only seventy days since it was opened. On June 18 the 100,000th visitor passed through the doors of Obecní dům (Municipal House) in Prague, as the organizers reported. I suppose the attendance will rise even more during summer holiday.

Alfons Mucha: Umění: Tanec, 1898. Zdroj: gelaskins.com

Ať už jste fanoušky jeho přelomových plakátů, teatrální Slovanské epopeje, téměř neznámých fotografií anebo nemůžete Art Nouveau ani cítit, jednomu faktu se nevyhne nikdo z nás – Alfons Mucha si v průběhu svého života, ale zejména po své smrti vydobyl obrovskou popularitu a návštěvnost této výstavy ji jen potvrzuje. Zájemci se mohou kochat až do 31. července.

Being a fan of Mucha’s breakthrough posters, theatrical Slav Epic, almost unknown photographs or hating him as much as you can, we all can’t avoid one fact – Alphonse Mucha gained during his lifetime (but mostly after his death) great fame and the attendance of this exhibition only confirms it. Those who are interested can please themselves with Mucha’s Art Nouveau until July 31.

Alfons Mucha: Autoportrét, 1899. Zdroj: poulwebb.blogspot.com

Abychom se trochu rozehřáli, než se někteří z vás třeba vydají do “jámy lvové”, rozhodla jsem se k příležitosti této expozice připravit pro vás článek, kde si nejpopulárnější zlomek tvorby “zakladatele plakátové reklamy” přiblížíme. Připoutejte se, vrhneme se totiž přímo do víru sladkých pastelů, tun květin a vzdouvajících se drapérií!

To get into the mood before some of you may go into the “lion’s den” I prepared an article where we can focus on the most famous fragment of Mucha’s work. Be sure to fasten your seat belts because we’re heading straight into the sweet pastels, tons of flowers and billowing draperies!

Alfons Mucha – jeden z nejslavnějších českých malířů, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších secesních malířů vůbec, sám sebe paradoxně za představitele secese nepovažoval; naopak mu byl ten termín protivný. Když si však prohlížíme jeho obrazy, zejména tedy plakátovou tvorbu, jíž se nejvíce proslavil, bohužel pro pana Muchu se tomuto označení nejde vyhnout – není snad “čistokrevnější” secese.

Alphonse Mucha – one of the most famous Czech painters who is also considered to be one of the most important secession painters on the contrary didn’t consider himself being that. In fact, he hated the term. However, when we go through his poster production, unfortunately for Mr. Mucha it’s impossible to avoid that “s” word. There probably isn’t “purer” secessionist.

Alfons Mucha: Gismonda, 1894. Source: commons.wikimedia.org

Přelom v jeho životě i kariéře zcela jistě představuje rok 1894. Mucha tehdy navrhl plakát pro představení Gismonda, v němž hrála herečka Sarah Bernhardtová, hvězda Théâtre de la Renaissance. Zatímco jeho nakladatel Armand Colin původně z výsledku nadšený moc nebyl, ostatní lidé ano – během jednoho týdne Mucha nadchl celou Paříž, kde tehdy žil a pracoval, a získal si zákazníky a obdivovatele, a to včetně herečky samotné. S ní úzce spolupracoval následujících pět let.

Pro zvětšení klikněte na obrázek. 

The breakthrough in his life came in 1894. At that time Mucha designed a poster for Gismonda, a play where Sarah Bernhardt starred, being a known actress from Théâtre de la Renaissance. While his publisher Armand Colin wasn’t that satisfied with the result, other people were of different opinion – Mucha enthused the entire Paris where he lived and worked then, and the poster gained him clients and admirers including Bernhardt herself. Mucha closely worked with her the next five years.

Click on the pictures to enlarge them.

Médee, 1898. MoMA NY. Zdroj:
arthistory.about.com

Lorenzaccio, 1896. Soukromá sbírka.
Zdroj: commons.wikimedia.org

La Samaritaine, 1897. Zdroj:
codex99.com
V roce 1897 Mucha poprvé samostatně vystavoval nejen v Paříži, ale také v Praze v Topičově salonu – na obou místech prezentoval přes stovku svých litografií. Za svůj život jich vytvořil obrovské množství, z nichž mnohé patří do sérií ročních období, umění nebo květin. Kolem jeho plakátů se dokonce již tehdy strhla sběratelská horečka, přičemž na počátku nového století měl příležitost několik let pobývat a pracovat i v Americe.

In 1897, Mucha exhibited for the first time not only in Paris, but also in Prague. In both places he presented over hundred of his litographies. During his life, the artist created a great amount of such works, ordering a lot of them into series of flowers, arts or seasons of the year. There was something like collector-rush about his posters, later (thank to the fame) allowing him to live and work for several years in the USA.

Ovoce a květina, 1897. Source: poulwebb.blogspot.com
Fruit and Flower, 1897.
Čtyři květiny (Karafiát, lilie, kosatec, růže), 1898. Source: helloveryvanilla.blogspot.com
Four flowers: Carnation, Lily, Iris, Rose, 1898.
Denní doby (Ranní probuzení, Denní jas, Večerní rozjímání, Noční odpočinek), 1899.
The Times of the Day: Morning Awakening, Brightness of Day, Evening Contemplation, Night’s Rest, 1899.
Source: muchafoundation.org

Čtyři roční období, 1900.
The Seasons of the Year, 1900. Source: helloveryvanilla.blogspot.com

Čtyři drahokamy (Rubín, ametyst, smaragd, topaz), 1900.
Four Precious Stones: Ruby, Amethyst, Emerald, Topas, 1900. Source: helloveryvanilla.blogspot.com
Kromě plakátů se Mucha samozřejmě věnoval i jiným druhům tvorby. Navrhoval šperky, kalendáře, barevná okna, bankovky či poštovní známky. Nejvíce si cenil své nekomerční tvorby, přičemž za své mistrovské dílo považoval rozsáhlý cyklus olejů Slovanská epopej. “Mucha sám se vždy snažil o to, aby jeho díla byla inspirována přírodou a jeho pocity, prohlašoval, že umění existuje pouze proto, aby zprostředkovalo duchovní zážitky,” píše Martina Glenn na svém Artmuseu.
Byla to však právě komerční tvorba, která Muchovi vydobyla takový věhlas.

Mucha devoted himself not only to the poster production, but also to other kinds of art. He designed jewellery, calendars, coloured windows, bank notes or postage stamp. He valued his noncommercial pieces the most, considering the Slav Epic as his masterpiece. “Mucha always tried to be inspired by the nature and his feelings, claiming that the art only exists to provide us spiritual experience,” says Martina Glenn from Artmuseum.

It was his commercial production though which brought him the prestige.

Flirt – Biscuits Lefévre-Utile, 1899. Source: leninimports.com
Bières de la Meuse, 1897. Source: commons.wikimedia.org
Monaco – Monte Carlo, 1897. Source: backtoclassics.com

Moët&Chandon – Dry Impérial, 1899.
Source: wikipaintings.org
Za pozornost ovšem stojí i knihy, které Mucha napsal a vydal – Documents Décoratifs v r. 1902 a Figures Décoratives v r. 1905. První jmenovaná byla jakousi příručkou, jak vytvářet ornamenty, přičemž se stala záhy hlavní učebnicí secesní ornamentálnosti. V druhé publikaci Mucha vysvětluje principy v zobrazování postav.

Not only his paintings deserve attention, his books are interesting, too. He wrote and illustrated ‘Documents Décoratifs’, published in 1902 and ‘Figures Décoratives’ in 1905.
The first named was a kind of handbook showing how to create secession ornaments while in the second one Mucha explained his principles of depicting human  figures.

Documents Décoratifs, str. 11, 1902. Source: blog.paperblanks.com
Figures Décoratives, 1905. Source: artbrutist.tumblr.com
V čem nejspíše tkví tajemství úspěchu Muchových komerčních i nekomerčních plakátů a dekorativních panelů? Proč se líbí jak laikům, tak “profesionálům”? Proč se jeho výtvory prodávají za závratné sumy a lidé jsou ochotni stát na jeho výstavu dlouhou frontu?
Where does this success of Mucha come from? Why do both laymen and “professionals” like him? Why are his works sold for high prices and people are willing to wait in huge queue to see his exhibition?

Byzantské hlavy, 1897. Zdroj: poulwebb.blogspot.com
Mucha na svých plakátech téměř nezobrazoval žádné téma, které by bylo vyloženě negativní – jeho dámy mohou být šarmantní, okouzlující, svůdné, ale nikdy (anebo téměř nikdy) nevyvolají v pozorovateli ryze negativní pocity. Jediná veselá tematika a příjemné vzezření by však nestačily – Mucha byl zručný a talentovaný umělec, jehož dovednosti lze číst na každém jeho obraze. Dokázal vdechnout svým postavám příjemnou snovost a sympatické “červenání na líčkách” – život. Jak moc na hraně s kýčem či za ní se nacházejí, to už je na posouzení každého z nás.

Mucha almost didn’t depict any topic that would be purely negative – his women could by charming, seductive, but they never (or almost never) provoke negative (sad, melancholic) feelings. However, only happy subjects and nice image would’t be sufficient to cause such a success. Mucha was really skilled and talented artist and craftsman in one – you can notice his skills on every painting. He could inspire nice dreaminess and liveliness to all of his figures.
 

Champagne Prinet Publisher, 1897. Zdroj: wikipaintings.org
Kompozice většinou nebyla nijak složitá – doprostřed Mucha umisťoval dominantní prvek – ženskou postavu, kterou často zdobil kruhem za ní s dekorativními motivy, které vytvářely dojem jakési aureoly. Podle toho, v jaké pozici žena byla, s ní sladil i doplňující elementy. Obrazy nikdy nebyly minimalistické – Mucha měl slabost pro bohaté zdobení, složité křivky, záplavu květin v plném rozkvětu.
Which we can find in the composition, rhythm of movement and colour interplay.

The composition isn’t that much difficult in Mucha’s case – it’s always placing the dominant element in the middle of picture, being that mostly a woman figure, which he decorated with a circle filled with ornamental patterns, creating kind of a halo. Depending on woman’s pose he adjusted additional elements. His pictures are never minimalistic – Mucha loved rich decoration, sophisticated curves and tons of blooming flowers.

Zodiaque “La Plume”, 1896. Zdroj: poulwebb.blogspot.com
Díky dlouhým, ladným křivkám obrazy vzbuzují dojem plynulosti. Ten nejvíce vytvářejí a podporují drapérie, nařasené, splývavé, nadýchané látky šatů, a také dlouhé kroutící se vlasy dívek.

Long and eurhythmic curves create an impression of fluency. We can observe it in draperies – draped, airy fabrics and curling hair of girls.

Umění: Poezie, 1898. Zdroj: commons.wikimedia.org
Mucha si vypůjčoval symbolistické náměty a zbavoval je jejich ponurosti a těžkosti. Místo destruktivních femmes fatales často zobrazoval rozesmáté mladé ženy. Pokud k temnosti sklouzl, vždy ji používal spíše jako koření než základní stavební kámen díla. Tím zůstávala zdobnost, snaha o vyjádření esence krásy a o jakési propojení s přírodou.

Mucha took symbolistic motifs and rid them of their gloominess and heaviness. Instead of destructive femmes fatales he often depicted smiling young women. If he ever “slipped” to the darkness, he rather used it as a spice than a building stone. The base is decoration, an effort to express the esential beauty and to connect himself with the nature.

Job, 1896. Zdroj: wikipaintings.org
Použité zdroje: (až na interpretaci Muchovy úspěšnosti)
Sources (except of interpretation of Mucha’s success)

Pokud vás ještě ze vší té sladkosti a roztomilosti nebolí zuby (mě už ano), mám pro vás ještě na závěr jednu maličkost – Google Doodle pro 150. výročí narození Alfonse Muchy. Zbožňuju jejich malůvky k různým příležitostem!

And the last detail – Google Doodle, celebrating 150th anniversary of Mucha’s birth. I love their ideas of making the searching site more interesting!

Google Doodle pro 150. výročí narození Muchy, 2010. Zdroj: blog.couleurnature.com