Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?

Červená knihovna je jako bulvár. Patří k dobrému tónu jí pohrdat a dívat se na její čtenáře (či spíše čtenářky) skrz prsty, přesto však jde o žánr, který patří k nejprodávanějším. O Blesku se taky všichni dušují, že ho nečtou, maximálně sem tam nakouknou, nicméně jsou to nejčtenější noviny u nás s největším tištěným nákladem. Tak kde se asi ta čísla berou?

Když propukl boom erotických románů v čele s Padesáti odstíny šedi, odepsala jsem je prakticky hned poté, co jsem si na iDnes přečetla ukázku zmíněného hitu. Těch pár stran mi stačilo k tomu, abych valila čočky na to, na co všechno se kácí lesy – a co hůř, lidi si to tuze rádi koupí. Nicméně odsoudit všechno na základě pár stran bylo pokrytecké, a tak jsem se rozhodla na vlastní pěst vrhnout do jámy lvové. Zvláště když jsem to v práci měla neustále před očima, a to nejen v regálech, ale i na stránkách dodavatelů, kde se promenovaly polonahé štětky společnice z přebalů a zákazníci se na mě občas podezřívavě dívali, cože to mám na tom počítači…

Continue reading “Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?”

Co v létě číst a nevypláchnout si u toho mozek

Léto = více volna = více času = více času na čtení.

V posledních pár dnech se dveře u nás v práci netrhly. Docela mi trvalo, než jsem přišla na to, že spousta lidí bere čas dovolené jako příležitost dohnat svoje čtenářské resty, případně v dětském oddělení odměnit ratolesti za vysvědčení. Přitom jsem se sama ve zkouškovém modlila, abych už měla od školy pokoj a mohla jsem číst cokoliv, co nesouviselo s oborem. Nic moc odborného, zatíženého tím příšerným jazykem (a to je psychologie ještě jedna z těch srozumitelnějších oborů), prostě něco o skutečných lidech se skutečnými životy.

Prázdninová poptávka v knihkupectvích je samozřejmě po něčem lehčím, nenáročném, vtipném, co se dobře čte a nevyžaduje zapojení mnoha závitů. Na druhou stranu, ne všichni si chceme úplně vypláchnout mozek čtením hysterických ženských blábolů nebo přiblblými rádoby humoreskami, že. Pokud přemýšlíte, co si s sebou vzít k moři nebo jen tak do parku na deku, a zároveň máte svoje IQ rádi, třeba vás inspiruje následující seznam knížek, které mi zavadily v oku a mysli během dlouhých hodin v práci. Continue reading “Co v létě číst a nevypláchnout si u toho mozek”

Pokud říkáte, že nemáte čas na čtení, lžete (nejspíš)

Vědecky jsme to pro vás ověřili – sami na sobě.

Zdroj: hopeless-starsailor.tumblr.com

 

Když jsem byla malý plankton, překonávala jsem svou osamělost knížkami. Zlomovým pro mě byl den někdy ve třetí třídě – to jsem se odvážila vkročit do tajemné budovy s názvem KNIHOVNA kousek od našeho domu. Od té doby jsem tam v podstatě bydlela a nos jsem z knih zvedla, až když jsem později v pubertě objevila existenci společenského života. Od jednoho extrému jsem se přesunula k druhému a ačkoliv jsem se později uklidnila, povinností přibylo a co jsem dřív potřebovala jako vzduch a vitamíny, vybledlo v pouhou vzpomínku.
Úmysl versus výmluvy
Každý rok a každé prázdniny jsem si tak dávala za předsevzetí číst. Přečíst tolik a tolik knížek, tyhle tituly, které už odkládám asi půl roku, tamtoho autora, … Vždycky jsem se ale přistihla, že tu horu knih, kterou jsem si celá nažhavená odnesla, vracím potupně zase zpátky do knihovny, aniž bych otevřela jen jedinou z knih. Vymlouvala jsem se, že mám co dělat, dneska není den, venku je moc hezky, venku je moc hnusně, jsem unavená, radši půjdu s někým na kafe, musím se učit (haha)… a hlavně, že ve svém životě už na čtení prostě nemám čas.
Což byla lež.
Samozřejmě, že jsem měla čas na čtení. Mnohem víc, než mám teď.
A je dost možné, že ho máte i vy a ačkoliv číst vlastně chcete, raději sami sebe obelháváte touhle univerzální výmluvou – nedostatkem času. (Já ji používala a možná pořád používám i v jiných oblastech.)
Co sis nadrobil, to si i sněz
Můj hlavní problém (pokud už jsem doopravdy neměla čas) byl totiž v tom, že jsem svůj volný čas měla rozdrobený do menších částí během dne a já je trávila skvělými produktivními činnostmi jako projížděním Facebooku. Neuvědomila jsem si, že když se těch dvacet minut tady, dvacet minut tamhle a dvacet minut tamhle sečte, je to už celá hodina, a to je solidní čas na čtení.
Docvaklo mi to až v momentu, kdy jsem narazila na článek How to Read a Book a Week. To bude teda pěkná blbost, myslela jsem si, když jsem rozklikávala odkaz – nějaká šílená motivační věc v americkém rozjásaném duchu, ze které nakonec vyplyne něco jiného než co říká titulek.
Ale nevyplynulo. Julien Smith, který se pod onen článek podepsal, totiž opravdu poctivě každý týden jednu knihu přečetl. A daří se mu to už několik let, až dodnes. Píše k tomu:
Mám teď ve zvyku každé ráno vstát, dát si sprchu atd. a jít pak ven na snídani, sednout si k tomu samému baru v tom samém podniku a pít kávu, dokud nepřečtu svých čtyřicet stránek.
Proč to tak dělám? Protože vím, že mám celkem slabou vůli. 
Vyhraďte si čas na čtení hned zkraje dne, co nejdříve to jde. Využívejte jakoukoliv chvilku – cestu v MHD, polední pauzu, a tak dále.
Možná jsem sama sobě kecala, když jsem si myslela, že nemám čas, běželo mi hlavou. A naštvala jsem se taky a začala jsem pravidelně číst.
A “šťastně čtu až dodnes”. Nebo ne?
Kdybych teď psala pohádku, určitě by ta věta následovala. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak se to může tvářit, a místy stále není, ačkoliv vlastně můžu říct, že šťastně čtu až dodnes.
Čtyřicet stran, to zní jako pohoda. No – za ideálních podmínek. Když čtete nezajímavou pasáž, knihu, která si žádá vaši absolutní pozornost, jste rozespalí, unavení, máte po krk čtení jiných věcí, které musíte přelouskat v práci nebo ve škole, i těch čtyřicet stran je boj. Pak taky to vědomí, že musím stihnout tu knihu přečíst za týden, může ukrojit něco motivace. Cítila jsem čtení jako povinnost, nutila jsem se, myslela jsem na to, že ten týpek to přeci dal, proč bych nemohla i já?, pak jsem se zase nutila, a přistihovala jsem se, jak už spíš jen letím očima po textu, abych už to měla za sebou a připočetla si na konto další knihu.
Kniha a bič
Julien Smith tvrdí, že si něco podvádění můžete dovolit – v náročnějších obdobích. Buď knížku odložíte a někdy dočtete nebo si prostě vyberete nějakou kratší.

Ale jak to udělat, aby člověk nezlenivěl a nepřestal zase číst úplně? Mně se osvědčily dvě věci – přinutit se zvyknout si na nový režim, i když to nejde nebo se mi nechce. Vybírala jsem si knížky se silnou epickou linkou, abych u nich mohla i odpočívat (třeba ve zkouškovém) a o délce cca 200, maximálně 300 stran. Tím, že jsem byla zvědavá na to, jak se bude vyvíjet příběh a každý pokrok ve čtení šel hmatatelně vidět, bylo zvykání si snažší. Po dvou měsících už se ze zvyku stala solidní košile. Kromě toho jsem si navykla tahat vždycky nějakou knihu s sebou navzdory tomu, že mi o něco zatíží tašku, protože během dne se osvědčí jako ten nejlepší společník při jakémkoli druhu čekání.
Jednorožci, koťátka, duha a třpytky (a pár doporučení)
Nějak už moc nechápu, proč jsem tak dlouhou dobu nečetla, a nic jsem s tím nedělala, ačkoliv mi to chvílemi vadilo.
O Julienově tvrzení, že ho “čtení udělalo mnohem lepším, úplnějším a šťastnějším” si můžete myslet, co chcete. Já na sobě nezaznamenala tak markantní změny, ale rozhodně cítím, že mě nejen čtení samotné, nýbrž i vůle se k němu dokopat a vydržet, protože mi knížky nikdy nepřestanou mít co říct, obohatily. Možná se duše opravdu najedla, kdo ví.
Každopádně pokud si taky říkáte, že byste rádi víc četli, doufám, že jsem vás přesvědčila, že to jde. A co víc, vychází teď řada zajímavých titulů, které se v literárních kruzích přetřásají horem dolem a pokud ne, nejspíš nás to čeká. Na tyto si brousím zuby:
  • Neotřelý formát povídek, mnohotvárnost modernity a vztahů: Mapa Anny od Marka Šindelky;

 

  • válka dospívajících a o Falklandy aneb jak přežít s vadou řeči a podivnými zájmy: Třináct měsíců od Davida Mitchella;