Vlhký vzduch a zelené listy

IMG_20161002_131309
Tohle není ten les, ale jiný, s větší řekou.

Oproti uplynulému týdnu teploty o víkendu klesly a obloha se zatáhla nicneříkajícími světle šedými mraky. Vzduch byl nasáklý vlhkostí, jako by mělo pršet, ale nespadla ani kapka. Kdyby nefoukal vítr, nedalo by se v té jeho nacucané těžkosti nic dělat. Naštěstí foukal, tak jsem šla běhat, jak jsem zvyklá každý druhý den.

Mám několik oblíbených tras, které znám poslepu a kde můžu zařadit automat a nemyslet absolutně na nic. Jsou to lesy, parky a cesty mimo zástavbu, které se otevírají do velkého prostoru, kde jsou obloha a hladké zelené plochy nekonečně daleko od sebe a kam skoro nikdo nechodí. Nebo aspoň v určitou denní dobu ne. Začala jsem před deseti běhat, protože jsem chtěla dělat něco nenáročného a bez velkých požadavků na místo, vybavení nebo techniku, ale postupem času jsem zjistila, že jsou pro mě v běhání nejdůležitější jiné věci: samota a zeleň.

Moc se mi dneska nechtělo. Vybrala jsem si trasu přes les kousek od našeho domu, kde dnes dopoledne k mé radosti nebyla ani noha – nejspíš kvůli hrozícímu lijáku. Větve stromů, teď už pokryté sytě zelenými listy, šelestily, protože sílu větru rozpustily ty na okraji. Ve spadaném listí a v keřích cosi proběhlo, sem tam přelétl pták a bylo slyšet tiché zurčení potůčku. Supěla jsem si po opuštěné cestě a zanedlouho potom, co jsem minula bod nepohodlí, jsem vstoupila do hájemství stavu, kvůli kterému běhám tak ráda, kdy cítím, jak mi kyslík proudí v celém těle, končetiny pracují a mysl mám čistou a prázdnou.

(Musela jsem si na běhání delší dobu zvykat, než jsem se do toho stavu dostala a přestala myslet na to, jak mě všechno štve a že už dál nemůžu.)

Ten les není kdovíjak výjimečný – je to městský les s cestami vysypanými štěrkem, uměle vysazenými stromy a špinavou říčkou. Nerostou v něm žádné zajímavé druhy, spíše plevel. Ale jsou tam stezky, kde se můžete ztratit mezi stromy, ocitat se na neznámých mýtinách, skákat přes dřevěné můstky, běžet spolu s říčkou a zapadat do bažin. Když jsem tam dnes byla a vdechovala tu vůni vlhké půdy a smůly z dřeva stromů, zatímco mě obklopovala důvěrná samota a ticho tak velké, že šlo slyšet spadnutí kapky z listu na list, zapomněla jsem úplně na všechno kromě toho, kde jsem byla. Takhle vyrovnaně jsem se už dlouho necítila. Jako by mě les schoval. Byla to dokonalá chvíle.

IMG_20161002_134242

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s