Moderní umění = Pojďme o tom mluvit

Skip to the English version

Jedna kamarádka se nedávno vypravila na výlet do Paříže, kde navštívila mimo jiné i Centre Pompidou. To zastřešuje skvělou sbírku moderního a současného umění umělců zvučných jmen – jako například Vasilije Kandinského, Alexandera Caldera, Henriho Matisse, Roberta Rauschenberga, a dalších. Ne že by kamarádce umění nic neříkalo, ostatně proto se rozhodla návštěvu galerie zařadit do svého programu; nicméně co se týká současného, zvláště konceptuálního umění, občas jí dělá potíže v něm najít něco, co by ji oslovilo. Když procházela sbírkami Centre Pompidou, nezřídka pociťovala zmatení a nedokázala se ubránit pochybnostem, jestli vůbec ta díla, na která se dívá, mají nějaký uchopitelný význam anebo si z ní prostě někdo dělá legraci.

“Strašně jsem se chtěla někoho zeptat, co to znamená,” povzdechla si. “Jestli je třeba za nimi nějaký příběh nebo myšlenka, kterým nerozumím. Byly tam třeba takové modré obrazy – plátna, natřená jen modrou barvou, která vypadala skoro stejně a jediné, co mě napadalo, bylo: Je tohle vážně umění? Tohle by dokázala i moje pětiletá neteř.”

Tahle věta (nebo její varianty, vždy poukazující na přesvědčení, že kdokoliv, jakkoliv netalentovaný a nezkušený, by to dokázal taky) je tvrdý oříšek i navzdory tomu, že ji slyšíte už třeba po tisícáté. Protože mí přátelé vědí, že nějakou dobu bloguju o umění a že se o něj zajímám (už ani nevím, kolikátý blog je tento a sami vidíte, že jsme opět u umění), všichni si myslí, že se v něm nějak vyznám a často se ptají na radu, ačkoliv nevím víc než co mi dalo pár let nesystematického čtení a prohlížení. Pokusila jsem se tedy vysvětlit, co mi připadá na modrých monochromech Yvese Kleina zajímavého, proč je všechny natíral tou samou modrou barvou a přihodila jsem nějaké zábavné historky z jeho uměleckého života. To všechny pobavilo, nicméně problém představy umění jako naprosto nesrozumitelného oboru, který je vytvářen partou magorů, se tím nijak nevyřešil. Od té doby jsem nepřestala přemítat nad tím, jak lépe odpovědět na to nechvalně známé “to by dokázal každý”.

modern-art
A well known image from morenewmath.com

Prošla jsem se tedy po internetu (protože strýček Google má vždycky nějakou odpověď) a našla jsem tento článek na Huffington Postu, který odkazuje na epizodu seriálu The Art Assignment (Umělecký úkol) kurátorky Sarah Green. Video (najdete ho níže) shrnuje některé vcelku pěkné argumenty na téma “tohle dokáže každý” a tipy, jak se na této myšlence nezaseknout a raději ji použít jako odrazový můstek pro jiný pohled na věc. Stojí za zhlédnutí – má jen něco kolem pěti minut a ubíhá velice rychle. Líbí se mi zejména část, kde si kurátorka bere pro příklad typicky konceptuální dílo (Dokonalé milence Felixe Gonzaleze-Torrese) a tím, že se ptá na různé otázky, odkrývá další a další úrovně jeho významu, které na první pohled nemusí být zřejmé.

Nicméně krom toho jsem si potřebovala sama ujasnit, co mě k tématu napadá, abych byla příště lépe připravená na další debatu na téma “tohle zvládne každý”.

Umění je amorfní, nestálá oblast – jako pro jiné výplody duše a mysli je těžké v něm nastavovat hranice a pravidla. Více než o skutečnou “věc” jde o konstrukt, jehož význam se neustále diskutuje, redefinuje a vyjednává všemi skupinami lidí, a to po celou dobu naší civilizace, přičemž v každém období vypadalo úplně jinak.

Čím tedy umění je? Jestliže se tam počítá všechno, co takto definujeme, už od Duchampových časů, proč nejsou všichni slavnými umělci? Jak se dá něco tak individuálního jako je umělecké dílo posuzovat stejně individuálními nálepkami jako “dobrý”, “kvalitní”, “zajímavý””?

Odpověď na první a třetí otázku už znáte – je dost obtížné shodnout se na tom, co je umění a co znamená, když je něco krásné, zajímavé nebo dobré. Jde o oblast, kde právě individualita a jedinečnost hrají zásadní roli, a kde se námi stanovené hranice významů posouvají s každým novým obdobím v lidském smýšlení. Což je naprosto v pořádku. Proč bychom se nemohli bavit o tom, co umění znamená pro každého a čeho si cení? Potřebujeme opravdu přijít s konsenzem nebo s fixní definicí? Není to zajímavé samo o sobě, sdílet názory s přáteli, rodinou nebo úplně neznámými lidmi, a naučit se tak něco nového? Podle mě ano.

artists-shit
Piero Manzoni: Artist’s shit, 1961. Source: melzfineart.com

Často taky přemýšlím o jakési nadčasovosti. Lidstvo vždycky vytvářelo mnoho uměleckých děl, v současné době možná víc než kdy jindy. Nicméně z celého tohoto množství jen pár ustálo zkoušku času a zůstalo stejně působivými a nutícími k zamyšlení jako v době, kdy byla vytvořena. Teď se o nich učíme jako o mistrovských dílech, obdivujeme génia a originalitu jejich autorů, ale když si vzpomenete na další klišé o umění, kolik z těchto autorů se dožilo úspěchu, který si zasluhovali? Kritikové vyzdvihovali jiné, o některých se ani nevědělo, dokud je někdo náhodou neobjevil o několik desítek let později. Když se podíváme na dějiny umění, ti nejvýznamnější umělci vždycky působili dojmem, že se vymykají dobovému smýšlení, a že jsou o krok popředu. I to je důvod, proč se mi zdá zajímavé nikdy nepřestat diskutovat o tom, co je umění a co znamená – protože historie nás už naučila, že bezhlavě přijmout nějaký sjednocený úhel pohledu může být chyba.

Co se týče druhé otázky: 1) Znamená být slavný zároveň taky dobrý? 2) Jak Green zmiňuje ve videu, vytvořit něco není jen o tom, mít jako první daný nápad a ovládnout řemeslo. Umění se dle mého názoru nikdy nevytváří z ničeho. I v ready-mades a té nejkonceptuálnější práci, jakou jsem kdy viděla, se dá nalézt určitý smysl pro estetiku – ať už materiálu, kontrastu prvků nebo v nápadu samotném (vzpomeňte si na Dokonalé milence, zmíněné výše). A estetikou nemyslím jen krásné. Tvořit znamená mít neustále otevřenou mysl a motivaci k novým činnostem; neustále se učit, definovat a redefinovat, co je pro mě hodnotné a co chci dělat, vyžaduje dlouhodobou námahu, ačkoliv výsledek může být jednoduchý jako facka. Pokud je to tak jednoduché, proč to tedy nedělají všichni?

A v neposlední řadě – ačkoliv si řeknete: Jo, všechny tyhle schopnosti mám, nemusí se vám nutně snadno uplatnit právě v umění. Do určité míry umění vnímám jako víru – můžeme o něm mluvit, snažit se ho vysvětlovat lidem, kteří se s ním neztotožňují, ale těžko vložíme ten prožitek do jejich hlav, aby pochopili, jaké to je pro nás. A na tom taky není nic špatného.

Jak jste na tom vy – napadlo vás už někde, že tohle byste dokázali taky? Co to bylo za dílo? Co jste udělali? Jak odpovídáte, když to řekne někdo ve vašem okolí? Jaký máte na tohle všehcno názor? Komentáře jsou vám k dispozici.

 

Modern art = Let’s talk about it

One of my friends had lately been to Paris where she visited the Centre Pompidou. This museum houses a great collection of works of many iconic modern & contemporary artists, including Wassily Kandinsky, Alexander Calder, Henri Matisse, Robert Rauschenberg, etc. My friend likes art and enjoys seeing an exhibition from time to time; however, when faced with some examples of contemporary conceptual art, she couldn’t really relate. She was confused and in doubt whether the works she was staring onto do have some understandable meaning or whether someone is just making fun of her.

“I desperately wanted to ask someone what did those things mean,” she sighed. “If there’s some idea or story behind them that I don’t get. For example, there were these blue canvases that looked almost identical and all I could think about was: ‘Is this what they call art? I mean, even my 5-year-old niece could do that.‘”

That sentence (or its variations, all pointing out to the belief that everyone, however unexperienced and untalented, could do that) is a tough nut to crack even after hearing it for, like, 100th time. Since I wrote an art blog few years ago and it’s one of my most lasting hobbies (you see, this is umpteenth blog and yet about art again), everybody kind of thinks I’m well versed in the area and often reaches for an advice though I don’t know more than what unsystematic reading and browsing gave me. I tried to explain her why are these monochromes of Yves Klein interesting; why did he paint all blue and some funny stories that accompanied both his creative work and its products. She was amused, her confusion of art as an uncomprehensible field created by a bunch of weirdos, nevertheless, didn’t vanish. I haven’t stopped ruminating on how to respond better to the notorious ‘everybody could do that’ statement since then.

I went around the Internet (because when unsure, consult Uncle Google) and found this article on The Huffington Post that links to an episode of The Art Assignment series, hosted by curator Sarah Green. The video (scroll down to find it below the blog) sums up some nice arguments on the subject of “I could do that” and tips on how to not get stuck on the thought but rather how to use it as a springboard for taking on a different point of view. It’s worth watching – it’s just about five minutes long and runs on quickly. I particularly like the part when Green takes a typically conceptual artwork (The Perfect Lovers by Felix Gonzales-Torres) and by asking questions reveals many levels of meaning that may not be visible on the first sight.

But besides that I needed to make clear what my own thoughts on the subject matter are so I can by prepared for the potential next “I could do that” situation.

Art is an amorphous, elusive field – like other offsprings of soul and mind, it’s difficult to set boundaries and rules in. It’s more of a construct than a ‘real’ thing; it meaning is being discussed, redefined and negotiated by all groups of people all time long, having taken on different forms in different periods.

Then what is art, really? If it’s anything we define so since the Duchamp’s times, why isn’t everybody a famous artist? How do you apply such individual measures like ‘good’, ‘quality’, ‘interesting’, etc. to something equally individual that artwork is?

The answer for the first and third question is already written above – it’s very difficult to define what is art and what it means to be beautiful, interesting or good. Not only it’s a field where individuality and uniqueness play a major role but also our boundaries of meaning shift with every new period of human thought. And that’s totally fine. Why not to discuss what art means for everyone and what they value? Do we really need to come up with a consensus or with a fixed definition? Isn’t it interesting itself to share your thoughts with your friends, family or complete strangers and to learn something new? I find it enriching.

e0b1877bb9207a150e9fdcc7999bfb15
Cy Twombly: Bacchus, 2006-8. Source: gagosian.com, Cy Twombly Foundation Collection © Cy Twombly Foundation.

I often also think of kind of timelesness. People have always created loads of artwork, now even more than before. But only few of them withstood the test of time and stayed appealing and thought-provoking like they were back then. We now learn about them as the masterpieces, we admire their creator’s originality and genius. But not all lived to see such a response at the time. Critics praised other authors and works, some weren’t even noticed until someone had unintentionally rediscovered them many decades later. Looking at the art history, the most significant artists have always seemed to be out of the contemporary thinking, ahead of their times. That’s why I find it more interesting to never stop discussing what art is and what it means – because history had already taught us that we can be wrong when thoughtlessly taking on the unified view.

To the second question: 1) Famous artist doesn’t equal a good artist. 2) Like Green says in her video, it takes more than having an idea first and mastering the craft. For me, good art is never made of nothing. Even in ready-mades and the most conceptual works I find there’s a certain sense of aesthethics – be it in the material, in contrast of elements or in the idea itself that stands behind them (think The Perfect Lovers, mentioned above). It takes long-time effort, open mind and motivation to define and redefine what you consider valuable, among many other things. Also it requires to never stop learning new things both about world or about yourself and willing to be inspired. Is it easy? If so, everybody would be already doing that.

And last but not least – even when you do have all of the above it doesn’t mean you have to be interested in the art actually. You could want to but if it doesn’t “talk” to you after many attempts, it’s possible that it just won’t. I think that to some extent, art is like religion – you can talk about it, try to explain to people who don’t feel like it but you can’t really insert this experience in their mind to make them understand yours. And that’s okay, too.

Have you ever thought “I could do that” when encountered with some artwork? What was it? What did you do next? How do you respond when someone says that? What are your thoughts on all of this? Feel free to comment below.

 

Advertisements

One thought on “Moderní umění = Pojďme o tom mluvit

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s