A pak se vynořila z pěny

Už to bude skoro měsíc, co jsme s kamarádkou byly v Řecku. Potřebovaly jsme obě vypadnout ze zajetých kolejí, odpočinout si, osvěžit oči něčím novým a popřemýšlet, co v životě dál.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Pastelové odstíny u athénského moře. Foto: Zia Gouel

Nejvíc jsme si slibovaly, že popřemýšlíme u moře. Dny předtím totiž vyplňovalo pozorování životního stylu Řeků, nacházení překvapivě mnoho společných rysů Řecka s Vietnamem a vymýšlení, co budeme jíst. Ale když jsme se poslední den konečně šalinou dokodrcaly k moři a daly si úžasné risotto s mušlemi, ještě vonícími slanou vodou… bylo přemítání nad tím, co v životě dál, ta poslední věc, kterou bychom chtěly dělat.

Vanul k nám už na zastávku chladnější vánek, jemně nasycený solí. Moře se přelévalo v měkkých vlnkách k našim nohám, které jsme si bez sebe nadšením hned vyzuly z bot a ponožek a nechaly únorový příboj, aby nás studil. Nikdo kolem, až na pár místních, nebyl. Slyšely jsme jen šumění, šplouchání a naše vlastní hlasy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Akvamarínový příboj, vonící po soli. Foto: Zia Gouel

Byla jsem v tu chvíli úplně prázdná. Nějak na okraji mysli jsem si uvědomovala, že se mi po moři těch pár let stýskalo, ale netušila jsem, jak moc; hrnulo se na mě dojetí a chtělo se mi slzet, zatímco jsem se snažila co nejvíc naplnit tím, co vidím a cítím.

V dálce akvamarínová barva průzračně čistého a klidného moře přecházela do oblohy tak plynule, že nešlo rozlišit, co je nebe a co je voda. Zvedal se opar lehký jako dech, který všechno halil do ještě snovějšího závoje. Pastely hrály všude kolem – levandulová, červánkově růžová, smetanově bílá, vanilková, modrá jako barvínek a modrá jako led… Myslela jsem v tu chvíli na (v)Věčnost.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Takhle to tam opravdu vypadalo. Bez úprav. Foto: Zia Gouel
Tak už se opět našla.
Co? Věčnost.
Jsou to moře, zašlá
se sluncem.Ó, má strážná duše,
Šeptejme svůj slib,
Noci, jež zní hluše,
dne, jež nezní líp.

Tak se zbavíš zlosti,
souhlasů a tíh,
lidské poslušnosti,
poletíš jak víh …

Z atlasových pecí
dýchá povinnost,
aniž možno říci:
Už je toho dost.

Není východiska,
není naděje,
člověku se stýská …
jen klid prospěje.

Už se opět našla.
Co? Věčnost.
Jsou to moře, zašla
se sluncem.

– Arthur Rimbaud: Věčnost, v překladu V. Nezvala
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Chundelatí beránci nad našimi hlavami. Foto: Zia Gouel

Na žádné velké filosofování nad životem nedošlo. Ležely jsme na ručnících, prohlížely si mraky, procházely se po pláži, hrabaly se v kamíncích a koukaly na obzor. Stejně nemá moc smysl řešit problémy jinde než tam, kde vznikají. V tu chvíli jsme kromě snového moře ani nic jiného nepotřebovaly.

A ne jen jednou, ale víckrát, když jsme tak upíraly oči k bleděmodrému obzoru se nám zdálo, že se v jemných vlnkách něco rýsuje. Voda se zpěnila ve štůčcích krajek, viděly jsme nejdřív jasné čelo a oči, které pozvolna vystupovaly nad hladinu… a pak se z pěny vynořila božsky krásná Afrodíté, smála se na nás celá promáčená a my jsme jí nemohly nabídnout víc než dva špinavé ručníky plné písku, protože jsme se samy klepaly zimou.

Sandro Boticelli: Zrození Venuše, 1486. Galleria degli Uffizi, Uffizi.
Sandro Boticelli: Zrození Venuše, 1486. Galleria degli Uffizi, Uffizi.

 

Advertisements

2 thoughts on “A pak se vynořila z pěny

  1. Hezky jsi poznamenala, že problémy stejně nelze řešit nikde jinde, než kde vznikly. Na druhou stranu, dovolená dělá právě ten prostor si to uvědomit. Jako by v tom “prostoru” samotném něco bylo.

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s