Japonská malba tuší (Artcamp 2015)

Závratná kvalita instagramových potěšení.
Závratná kvalita instagramových potěšení.

Sumi je tradiční japonská tuš, která se vyrábí smícháním sazí, vzniklých pálením dřeva, a zvířecího lepidla. Prodává se v asi deseticentimetrových tyčinkách, zabalených do dřevěných schránek. Pro sumi e, techniku malby, je nutné ji třít s malým množstvím vody o hladký kámen, čímž vzniká tekutá tuš o různé intenzitě v závislosti na tom, kolik barviva a vody použijeme.

Tohle všechno nám Kumi Machida, učitelka našeho kurzu a ve své zemi známá umělkyně, vysvětlila a ukázala na úvodní hodině. Každý jsme si na vlastním kameni, s vlastní tyčinkou sumi a s vlastním štětcem mohli vyzkoušet, jak taková tuš vypadá a jak se následně chová, když nacucaný štětec z jemných zvířecích chlupů přiložíme k savému japonskému papíru washi.

A pak?

Pak jsme si po zbytek týdne mohli prakticky dělat, co jsme chtěli.

Fíha. To jako fakt? Člověk se zapíše do kurzu Japonské malby tuší a čeká, do jakých to nindžovských metod ho bude tahle okouzlující paní zasvěcovat… a ono nic. Být sám na širém moři a muset vymyslet, co a jak budu celý ten dlouhý týden dělat, je mnohem horší než dostat nařízený každý nádech a výdech, který ve své mrzké existenci hodlám spáchat.

A že jsem zpočátku vážně mrzký pocit měla.

Naše paní učitelka při práci. (Kumi Machida, zdroj: artcamp-pilsen.blogspot.com)

Ve výjimečném kurzu v posledním týdnu Artcampu, který již deset let organizuje Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara, jsem totiž vlastně neměla být. Kurz byl primárně určený studentům umění a naše složení čítalo 3 místní učitele, studenty grafického designu, ilustrace, oděvního návrhářství… a mě. Čerstvou Beta cvokařku psychologie, jejíž opus magnum jsou zdi bytu, počmárané v pěti letech voskovkou (rodiče tancovali ještě dobrý půlrok). Taky jsem si tuhle nepatřičnost docela vyžrala, protože zatímco ostatní se okamžitě se sumi e sžili a začali na první dobrou produkovat umění, já plýtvala jedním papírem za druhým, komplex méněcennosti mi navzdory svému názvu přerůstal přes hlavu až ke stropu a chtělo se mi zcela nejaponsky ječet, rvát se za vlasy a pobíhat okolo ze zoufalství. Kumi-san pro nás neměla připravený žádný jasný program jako ostatní kurzy včetně toho, na kterém jsem byla minulý rok. Žádné vedení, žádná struktura, anarchie, uáá!

Mé zoufalství pak dosáhlo takového bodu, že už nemohlo být větší. V tu chvíli mi ale něco přecvaklo v hlavě. Sestoupila jsem ze svého truc placu v první patře, kam jsem se uchýlila ronit slzy, podpořené navíc starostmi o něco, co se dělo daleko od Plzně, a popadla jsem znovu štětec s vědomím, že něco prostě dělat musím. Tak jsem začala dělat kruhy, které léta praxe s tužkou v ruce nevyžadují. Sama nevím, jestli za to mohlo to citové vypětí nebo náhlé uvědomění si, že je všem fakt jedno, jak umím kreslit. Nevím – najednou jsem prostě měla klid. A ten klid se mnou zůstal až doteď.

Učitelé v kreativním procesu.
Učitelé v kreativním procesu.

Na konci kurzu jsme se bavili o tom, jak je vtipné, že si každý už na začátku vlastně stanovil svůj styl a motiv, kterému se věnoval celý týden pořád dokola. Měli jsme haringovské kočky s ambicemi ovládnout svět, veselé geometrické vzory, králíky a květiny, chlupaté psy… no, a já měla kruhy. Sem tam nějaká abstrakce nebo pokusy o figurativní tvary, ale hlavně kruhy. A stačilo to.

Stejně jako jediná tyčinka sumi, jeden kámen, štětec, papír. Žádnou barvu jsem nepotřebovala, jen na konci jsem pracovala s troškou zlaté. Co by člověk mohl ještě chtít, když měl prvotřídní materiál, dědictví předávané tisíciletími, věhlasnou umělkyni jako učitelku a naprostou svobodu? Třít tuš o kámen se stalo až meditativním rituálem, zkoumat, jakou stopu zanechává na papíře, nalézat ten moment, ten bod, kdy držíte ruku a dýcháte a všechno, co připadá v úvahu, je ve vesmíru správně a vám se podaří udělat skvělou čáru… Jo, myslím, že jsem se během tohohle motání se, padání a vstávání v jednu chvilku dotkla něčeho jako dokonalosti.

Závěrečná výstava našich veleděl.
Závěrečná výstava našich veleděl.

V průběhu týdne se z nás stala fajn parta. Každý jsme si jeli to své a u toho vykládali historky a trousili vtipy. Připomnělo mi to hodiny výtvarky na gymplu, kdy jsme se takhle mohli uvolnit, žvatlat o čem nás napadlo a u toho nejlíp ještě svačit (i na svačinu došlo, viz níže). Začalo to být v tom kolektivu tak fajn, že když nastal čas závěrečné výstavy a pak ta činnost na lou… No, asi víte.

Hodně jsem se naučila. Hlavně od lidí; od těch v našem kurzu, od Kumi-san, od těch, co v Plzni nebyli, a taky od těch, u kterých jsem mohla bydlet (tímto zdravím vycházející hvězdu grafického designu Martinu). Přestala jsem se zabývat tím, že neumím malovat, a prostě jsem to dělala. I po škole.

Kéž bych tohle mohla dělat pořád.

Ukázka mých prací:

Advertisements

5 thoughts on “Japonská malba tuší (Artcamp 2015)

  1. Zrání miminka v bříšku je dokonalost a kruh je už svým tvarem taky sama dokonalost! Kór v podání touhle technikou a tebou:)

    Like

  2. Drahá, ta tuš vypadá skvěle! Tak doufám, že někdy uspořádáš workshop s pár lidmi a budeme malovat.

    Like

  3. Až teď mám čas si to prohlédnout, a je to krása (hlavně tvé kruhy, zygota a kamínky)! 🙂

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s