Bohumil Kubišta: Barva ve službách tvaru

Za kulturní událost roku v Moravskoslezském kraji bych označila zbrusu novou výstavu ostravské galerie, mapující dílo Bohumila Kubišty a jeho zásadní vliv na podobu českého umění od minulého století dodnes. Na rozdíl od sóla Jana Zrzavého v ní dostávají stejný prostor jako „Jan Křtitel české moderny“ i ti, kteří jeho odkaz rozvíjejí.
Bohumil Kubišta: Vlastní podobizna v havelocku (výřez), 1908, Krajská galerie výtvarného umění ve ­Zlíne. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už poněkolikáté obsadil kurátorský tým v čele s Karlem Srpem budovu Galerie výtvarného umění v Ostravě českou avantgardou. Ta letos nevisí osamoceně – společnost jí dělá čtyřicet pět autorů, kteří se jí nechali inspirovat. V imaginárním konvoji se tak můžete potkat s Jindřichem Štyrským, Václavem Boštíkem i Ivanem Pinkavou. Od pulzující barevnosti a pečlivě propočtených poměrů v Kubištově režii se divák dostává k autorům, kteří jeho vliv viditelně zrcadlí až do daleké současnosti, kdy jeho odkaz abstrahují tak radikálně, že by ho necvičené oko v jejich pracích nedokázalo rozlišit. Laik se prostě neubrání údivu, jestli všichni tihle autoři na Kubištu opravdu navazují.
Z perspektivy kurátorů jsou hlavními rysy Kubištovy tvorby zaměření na autoportrét, zlatý řez a ideální poměr prvků na obraze, barevný kontrast a své místo má u něj i téma osamění. Výstava je stavěná tak, aby všechny tyhle rysy pokryla, s příjemným doplňkem ve formě studií a podrobných skic, “kýčů” a studiích v tuši, které se od hlavního zaměření lehce odvracejí a poskytují trochu jiný vhled do Kubištova krátkého, ale intenzivního díla.

Bohumil Kubišta: Kavárna, 1910, Galerie moderního umění v Hradci Králové. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Velkým tématem prvního období Kubištova života, aspoň jak to vypadá z obsahu výstavy, je barva. Měkké nánosy a jezírka, vyplněná sytou barvou připomínají Edvarda Muncha. Kontrasty a barevné kombinace zase evokují fauvisty, ale použitím tmavších, nezdravějších odstínů mají expresionistický punc. Ten je vlivem měkkosti odstínů i struktur znepokojivý, ale ne nervydrásající. Postupně se u něj také objevuje něco jako tlumená záře zevnitř namalovaných objektů. „Spiritualizace obsahu“, jak ji označuje brožura k výstavě, provází Kubištovu tvorbu delší dobu a nadchne i některé z jeho pokračovatelů.
Právě u této první části Kubištova díla a výstavy jsou umístěny„kýče“ – jak Kubišta nazýval konvenční krajiny, kterými si občas přivydělával. Jiný pohled nabízí o metr, dva dál rychlé studie v tuši na malém formátu, kde Kubišta zpodobňuje Paříž, zátiší i sám sebe. Na rozdíl od kýčů mě nadchly dost. Ukazují totiž malířovo umění mimo použití barvy, která je sama o sobě silným výrazivem. Když ji odstraníte, zbyde kostra; v Kubištově případě neméně působivá. Odvážné tahy,  uvolněný rukopis, neproniknutelné černé plochy, měkkost v razanci a perfektní zjednodušení.

Bohumil Kubišta: Zátiší s lebkou, 1912, NG v Praze. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Když už je řeč o razanci, čerpá z ní Kubišta v druhém období své tvorby, které by se dalo označit jako kuboexpresionistické. Barva tady vchází do služby formě – nalévá se do ostrých hran a tvarů, jejichž pečlivě spočítaný poměr vystupuje zřetelněji než v předchozí části výstavy. Můžeme začít mluvit o krystalu. Od měkkých struktur Kubišta přechází ke krátkým, rychlým tahům a kubistickým fasetám. Témata těžknou a vrací se zpátky do historie – divák se setkává s biblickými výjevy, smrtí, ale i akty. Je tahle proměna reakcí na nepokoje doby a Kubištovo narukování? Potřebuje vyjádřit tíživé pocity a zároveň hledá jistotu v klasických tématech? Můžeme se jen dohadovat.

Emil Filla: Diváci, 1912, Galerie výtvarného umění v Chebu. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už ze začátku výstavy začínají Kubištu doprovázet vrstevníci – kolegové ze skupiny Osma, v jejichž díle se zrcadlí podobné rysy jako v tom jeho – někdy tak dobře, že je těžké je od sebe rozeznat. Později se k nim připojují malířovi oponenti, avšak proud následovníků a obdivovatelů sílí, až nakonec vrcholí v poslední místnosti galerie, která je taky nejblíže současnosti. U některých děl (jako např. Boštíka nebo Svobodové) by si člověk říkal (nebýt vysvětlujících popisků), co mají vlastně společného s tím, co se vystavuje dole. Ale při druhém pohledu jsou tam. Autoportréty obrácené dovnitř, zlatý řez a přesné poměry, osamělé objekty na prázdném pozadí a barevné kontrasty. Hlavní elementy Kubištovy tvorby, se kterými jsme na začátku výstavy vycházeli, a s nimiž se i loučíme, ačkoliv už v rukou jiných autorů.

Ivan Pinkava: Tři matrace, 2008, soukromá sbírka. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Až teď nám velké avantgardní výstavy v Domě umění začaly připadat po intenzivní hodině, strávené na Kubištovi, najednou vnitřně provázané. Zprvu jsme se totiž s modernou seznamovali na Svárech zření, následně se ukázala Černá slunce s její temnější stranou, zblízka jsme se setkali s Janem Zrzavým a teď přišel na řadu jeho blízký kamarád Bohumil Kubišta. Jakoby si kurátoři návštěvníky cíleně tímto směrem vzdělávali; jak jejich projekty pokračují, je zajímavé vidět některá díla z dřívějška v úplně jiném kontextu. Celkem to ilustruje fakt, že umění se nevyvíjí po přísně oddělených etapách, nýbrž se prolíná a překrývá.

Velké díky patří Galerii výtvarného umění v Ostravě, která mi laskavě poskytla k článku obrázky v té nejlepší kvalitě.

Zářivý krystal 

Bohumil Kubišta a české umění 1905 – 2013

3. 10. 2014 – 4. 1. 2015

Galerie výtvarného umění v Ostravě
Vstup: 100 / 50 Kč, v neděli zdarma
Otevřeno: út – ne, 10 – 18h

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s