Daisy

Hedvábné linky a opožděné zhodnocení Brněnské muzejní noci 2014.

Daisy Mrázková: (?), 2010. Zdroj: informuji.cz
Ke své necti musím přiznat, že jsem tenhle článek nenapsala dřív ne protože bych byla vytížená 24h/7 dní v týdnu, ale protože mě představa dalšího trávení času u počítače příliš nelákala. Psát 500 seminárek a pak ještě drtit na zkoušky, to všechno více méně u mrtvolně bledé, zářící obrazovky, ze které mě tak akorát bolí hlava – děkujeme, odcházíme. 
Nicméně BMN jsem si užila i navzdory nepřejícímu lijáku, v jehož znamení se bohužel celá noc nesla. S compaňeros jsme to vzali samozřejmě za ten umělecký konec (byli jsme i ve VIDA! – vědeckém interaktivním muzeu na Mendláku, ale měli jsme raději jít domů dřív – moc nás to neoslnilo). Na programu byla Richard Adam Gallery, Dům umění, ArchiBio (Czech the Light instalace v Místodržitelském paláci) a Filharmonie (která kvůli dlouhým frontám nedopadla).  Štrachali jsme se Brnem, zmoklí jak slepice, a já před vypláchnutím mozku zachránila tyto vzpomínky:
Christian Macketanz v RAG mě kdovíjak nezaujal. Jeho figurativním malbám v duchu Nové věcnosti něco schází – byly jako velké, ordinérně pěkné nádoby, které čekají na naplnění.
Evžen Šimera na mostě mě naopak svými přísnými a ostrými geometrickými tvary nadchl více. Nejde jen o abstrakci versus figuraci – nejsem prvoplánově zatížená na to či ono. Připadalo mi, že se Šimerovi – ač s pomocí minimálních prostředků – podařilo vystihnout to, co chtěl, lépe než Macketanzovi.
Daisy Mrázková: Thin line, 2010. Zdroj: kulturissimo.cz
V Domě umění jsem se našla. Nevěděla jsem pořádně, co od výstavy, zaměřené na umělkyně starší 65 let čekat, ale o to příjemnější moje překvapení bylo. Každé dílo bylo vyzrálé, šlo poznat, že jeho autorka už má “v rukách grif” – ví, jak nejkratší cestou k vyjádření něčeho, co do té doby existuje pouze v její hlavě a ani třeba nemá verbální podobu. Některé věci byly ryze krásné, jiné hravé, další spíše melancholické, některé důmyslné, ale většina jich v sobě spojovala několik těchto charakteristik dohromady. Chtěla jejich zkoumání a užívání si věnovat o něco delší chvíli, takže se na výstavu chystám znovu. 
Kdo mi ale vzal vítr z plachet, slova z úst, čelist z pantů a všechny další možné myslitelné věci byla paní, která se jmenuje Sedmikráska – Daisy Mrázková. Hned, když jsem její kresby uviděla, jsem zůstala paralyzovaná a kdyby o tom měl někdo napsat pohádku, určitě by končila slovy “a pokud ještě nezemřela, zírá na Daisyiny kresby dodnes”.

Daisy Mrázková je spisovatelka a malířka, která je známá především svými knížkami pro děti, jež vytváří od r. 1962. Zpočátku se věnovala olejomalbě, poté perokresbě, kresbě barevnými tužkami a v devadesátých letech malbě vaječnou temperou. Spolu s manželem Jiřím Mrázkem byli členy skupiny UB12. Nyní je členkou Umělecké besedy. (baobab-books.net)

Nevím, co v nich vidím takového, že i po dvou týdnech ve mně vyvolávají stejně silné pocity jako poprvé. Ten způsob, jakým se čáry u ní na papíře chovají, co vytvářejí, co říkají…

Radši s mluvením přestanu, dokud jsem se ještě neztrapnila. Mám takovou hypotézu, že dobré neliterární dílo poznáte tak, že ve vás vyvolává silné hnutí (pocitů?), ale nedostává se vám k jejich vyjádření slov, respektive sami víte, že slova nikdy podstatu toho nevystihnou. K tomu bych se tady zřejmě musela chopit úplně jiných prostředků vyjadřování. 🙂

Daisy Mrázková: (?). Zdroj: eantik.cz

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s